Osobnost Deníku
Přečíst článek >

 „Mám to takové rozlítané, ale dá se to všechno stihnout, tedy pokud člověk chce. V současné době jsem na hostování v karlovarském 1.FC, kde hraji za starší dorost Českou ligu U19, snad se nám v ní bude i nadále dařit," přeje si Lukáš Ondráček, který nám odpověděl na několik otázek.

Kdy jste se začal věnovat fotbalu a kdo vás k němu přivedl?
Pokud si dobře vzpomínám, tak mé takové to první přihlášení do prvního klubu, kterým byla Olympie Hroznětín, bylo kolem pěti let. Já sice nevěděl, do čeho jdu, ale chtěl jsem být jako můj starší bratr, který mě k fotbalu přivedl. Nakonec jsem u tohoto sportu zůstal.

Jiné sporty vás neoslovily?
Ale ano, jako malý jsem uměl dobře zvonit na zvonky a pak to už byl pořádný běh (smích). Ne, vážně, nějaké sporty by se našly, ale já koukal od malička na fotbal v televizi, a když mi nabídl brácha, že to spolu zkusíme, byla to pro mě výzva, ale to jsem si uvědomil až postupem let.

V jaké kategorii jste tedy začínal svou fotbalovou kariéru?
V Hroznětíně žádná přípravka nebyla, byl tam pouze tým žáků, proto jsem trénoval s hráči, kteří byli o několik let starší. Ale na druhou stranu mohu říci, že jsem byl nejšťastnější, když jsem si mohl vzít na sebe tu košili (pozn. red. dres) a během zápasu ji vytáhnout z trenek a lítat všude tam, kde byl míč.

Jak se vám tedy dařilo v žákovské kategorii?
Prakticky jsem si v žácích stoupnul do branky, takže určitě v tomhle ohledu hrála svou roli nervozita, ale bylo to hodně o sbírání zkušeností. Navíc jsem se se svým kamarádem Davidem Matlasem stěhoval do karlovarských Buldoků, takže nejen pro mě to byla velká změna, ale myslím si, že jsme to zvládli.

Přes žákovské kategorie jste se nakonec přesunul do Ostrova…
Ano, je to tak. Po mladších a starších žácích jsem šel hrát do Ostrova za dorost. Moje vize byla, abych se probojoval do základní sestavy a pravidelně hrál, což se myslím povedlo. S dorostem jsem hrál krajský přebor dorostu a nakonec jsme v něm skončili na druhém místě.

Poté jste si vystřihl i premiéru v kategorii mužů, jak jste si to užíval?
Bylo to super. Premiéru jsem si odbyl za Ostrov B. V týmu se mnou hráli i kluci, co byli v dorostu, takže v tomhle ohledu jsme to měli ulehčené. Ke konci minulé sezony jsem pak odehrál čtyři mistrovská a jedno pohárové utkání za ostrovský A-tým. První zápas jsem střídal ke konci, ale zbývající zápasy jsem odehrál celé a myslím si, že se mi v nich i dařilo, takže v tomhle ohledu panovala velká spokojenost.

Jak vás tedy přijali hráči v kabině?
Přijali mě suprově, za což jsem jim hodně vděčný, vzali mě hned jako spoluhráče. Začátky však byly takové, že jsem jen mlčel a poslouchal, pokud jsem nebyl vyzván (smích), ale časem jsem odhodil nervozitu i ostych. Tímto si projde asi každý hráč, který zamíří do kategorie mužů.

Vzpomenete si na svůj první gól?
Ano, bylo to v žácích za Hroznětín v utkání s Teplou, když můj spoluhráč utíkal s balonem po lajně a já mu nabíhal v prostoru penalty k brance, ale na hranici malého vápna jsem zakopal a můj spoluhráč mi nechtěně kopl míč do obličeje. Odražený balon se pak zakutálel do branky, takže slzy z bolesti tak vystřídaly hnedka slzy radosti. Radost ze vstřeleného kuriózního gólu mi však překazil trenér, který mě potom hned vystřídal.

Jaké bylo vaše nejlepší a nejhorší utkání?
Musím si vzpomenout, ale určitě to bylo ve starších žácích, když jsme hráli divizi se Žižkovem. A nejhorší? To spíše bylo několik utkání nevyvedených, ale že by byla nejhorší, to asi ne, to se mi zatím vyhýbá. Když to vezmu na úspěchy, nesmím opomenout triumf v krajském poháru KKFS, kdy jsme porazili na hřišti v Nejdku ve finále tým Lomnice. Dařilo se nám však i v dorostu, kde jsme obsadili v krajském přeboru první místo.

A jak jste na tom se školou?
Škola? Tak to určitě není moje silná stránka, spíše je to takový boj, ale určitě je to povinnost. Myslím si, že co se týče fotbalu, tak to máme bez problémů, jelikož máme dané tréninky tak, abychom se se školou nekryli.

Máte nějaký sportovní vzor?
Když jsem byl malý kluk, nosil jsem šíp a luk (smích). Ne, teď vážně, mým vzorem byli, když jsem ještě chytával, Nizozemec Van der Sar a Ital Gianluigi Buffon. Již několik let však mým  největším hráčským vzorem je pro mě Chicharito z Manchesteru United.

Jaké máte cíle do budoucna?
Já jsem skromný, chtěl bych být hlavně zdravý, protože by mi případné zranění přítelkyně řádně vyčítala (smích). Dále bych chtěl hrát, co to půjde, chtěl bych se bavit fotbalem, protože po přítelkyni je to druhá věc, kterou mám na světě nejraději.