První desetiletí dvacátého století je dobou, kdy výtvarné umění prožívalo bouřlivé změny, formální i obsahové: francouzský impresionismus je dávno za zenitem (1874-1895), doba těsně před koncem století (1885-1900) je časem první vlny expresionismu. Na jaře 1907 namaloval Pablo Picasso své Avignonské slečny, které vyvolaly vlnu odporu u veřejnosti i nadšení části umělecké obce a staly se mezníkem v dějinách výtvarného umění. V roce 1908 použil francouzský kritik Louis Vaucelles ve své recenzi Braquovy výstavy v Kahnweilerově galerii poprvé slovo „kubus" a rok nato hovořil o „kubistických bizarnostech". Za dva roky byl v Miláně zveřejněn Manifest futurismu.

Do Prahy přichází výstava Eduarda Muncha (1905), proběhly obě výstavy Osmy (1907 a 1908), Antonín Slavíček opouští Kameničky, maluje Prahu od Ládví a připravuje se na Chrám sv. Víta, Bohumil Kubišta po okouzlení futurismem studuje dílo Picassovo a Braquovo, aby 1912 namaloval úchvatné obrazy Sv. Šebestiána a Vzkříšení Lazara.Počátky samostatné umělecké tvorby Jakuba Obrovského se datují právě do prvního desetiletí 20. století: 1904 dokončil Akademii výtvarných umění v Praze, 1905-6 absolvoval vojenskou prezenční službu, 1907 získal Hlávkovo stipendium a pobýval v Itálii spolu s Otakarem Nejedlým a Janem Štursou. Po návratu do Prahy, roku 1908, začíná s vlastní tvůrčí prací a účastní se zakázek na výzdobu veřejných budov (dekorativní výzdoba Pavilonu bankovnictví na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory, budova Průmyslového paláce, Libeňského zámku, Právnické fakulty UK v Praze, mozaika v jídelně Obecního domu, a další.)

Začínající malíř záměrně nehledal velké vzory, maloval podle svého, maloval to, co viděl nebo si představoval. Z výuky a příkladu svých profesorů E.K. Lišky, Celdy Kloučka, K.V. Maška, Stanislava Suchardy, Františka Schmoranze na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1897-1901) a později na Akademii od prof. Maxe Pirnera (1901-1904) si vybral pouze to, co vyhovovalo jeho naturelu.

Krása lidského těla

Bez ohledu na současné umělecké dění Jakub Obrovský tvořil ponořen do vlastních představ. Jeho dílo provází hluboký vztah k člověku a k přírodě, v němž dominuje vášnivé zaujetí krásou lidského těla. Pokud měl Obrovský nějaké vzory, bylo to umění antiky a italské renesance.

Jakub Obrovský proslul jako malíř velkých, zářivě barevných kompozic, komponovaných skupin obnažených těl zasazených do idylického přírodního rámce. Roku 1914 měl svou první soubornou výstavu obrazů v Obecním domě, jež se setkala s příznivým ohlasem veřejnosti i kritiky. Ve stejném roce mu byla udělena I. cena Akademie věd a umění ve výtvarném oboru.

Obrovský postupně působil v řadě spolků a komisí ve vídeňském Hagenbundu, byl členem české sekce kuratoria Moderní galerie, členem České akademie věd a umění, členem Société Nationale des Beaux Arts v Paříži a roku 1919 je jmenován profesorem pražské Akademie výtvarných umění.

Za své téměř třicetileté pedagogické působení prošla jeho ateliérem mistrovské školy malířství nemalá řada budoucích umělců. Některá jména jsou vzhledem k další celoživotní tvorbě velmi zajímavá. Mezi první studenty, již u Obrovského absolvovali, patří např. František Tichý, Emanuel Frinta, Hana Wichterlová, Vincenc Makovský, František Muzika i Jindřich Štyrský, z pozdějších absolventů jmenujme Karla Součka, Karla Černého, Zdeňka Tůmu, Václava Tikala nebo Jaroslava Paura.

Olympijské hry

Obrovského zájem o plastický tvar, o sochařství, který přetrvával od jeho studií, přechází počátkem 20. let v systematickou sochařskou práci. Hlavními náměty se stali sportovci a ženské akty, jež většinou odkazují rovněž k antické tradici kultu těla. Některé byly oficiálně oceněny: 1932 mu byla udělena bronzová medaile na soutěžní výstavě Olympijských her v Los Angeles, a ve stejném roce, kdy odmítl účast na výtvarné soutěži olympijských her v Berlíně (1936), získal za monumentální bronzovou plastiku Vraždící Odysseus (1934/35) Katzovu cenu České akademie věd a umění v Praze.

Na svém kontě má řadu soch se sportovní tematikou, aktů, portrétů i několik pomníků (nejznámější je realizovaný pomník Selské povstání v Chlumci nad Cidlinou, 1938). Mimochodem Jakub Obrovský byl sám aktivním sportovcem a sportovním organizátorem v roce 1920 získal na Olympiádě umělců v Paříži 2. cenu v šermu.

Obecně zaběhlý pohled na tvorbu Jakuba Obrovského, považovaného za nemoderního umělce bez zjevného vztahu k pokrokovým uměleckým proudům, odmítajícího francouzské moderní umění, by jeho dílo neměl degradovat. Umělec vycházel z domácí tradiční malby reprezentované Maxem Švabinským a Josefem Mánesem, hledal původní přirozený stav souznění člověka s přírodou, idealizovanou dokonalost, hledal „ztracený ráj".

Obrovského eklekticismus kritizovali zejména příslušníci okruhu Osmy a Skupiny výtvarných umělců. Byl pro ně představitelem stagnace, úpadku výtvarných hodnot (např. Bohumil Kubišta veřejně kritizoval jeho tvorbu roku 1910 v souvislosti s potřebou nového formulování moderních výtvarných programů). Své příznivce měl naopak v okruhu umělců a teoretiků kolem Jednoty umělců výtvarných.

Jakub Obrovský byl silným individualistou jdoucím za svým vytčeným cílem, nepodléhal dobovým módním vlnám, spoléhal pouze na vlastní intuici, cit a vůli. I dnes musíme umělci, který získal ve své době řadu významných ocenění a jenž působil jako pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze a vychoval řadu vynikajících umělců, přiznat malířské i sochařské kvality i pevné místo v historii českého výtvarného umění.

Výstava v karlovarské Arkádii je realizována ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Hodoníně, kde je uložena umělcova pozůstalost. Soubor čtyřicítky obrazů a plastik zahrnuje také díla ze Západočeské galerie v Plzni a z Národní galerie v Praze. Výstavu doprovází reprezentativní publikace vydaná hodonínskou galerií. Výstava je otevřena denně mimo pondělí vždy od 10 do 17 hodin do 18. ledna.

Eva Neumannová