Traband nabídne staré i nové písně. „Kdo chce tančit, může, kdo poslouchat, může sedět a poslouchat,“ shrnuje pestrost skupiny její kapelník Jarda Svoboda.

V době největší slávy se Traband stáhl z pódií, celý rok o něm nebylo slyšet, nekoncertovali jste. Mluvilo se dokonce o rozpadu kapely. Co se vlastně dělo? Proč jste o sobě nedali tak dlouho vědět?
Po deseti letech intenzivního koncertování musela zákonitě nastat chvíle, kdy se motor tak trochu unavil a zadřel. Bylo potřeba zaparkovat, opravit, odpočinout si. Jako autor jsem neměl inspiraci, nepsal jsem, nebylo o čem. Přitom jsme potřebovali obnovit repertoár, staré písničky senámuž přejedly – některé z nich jsme hráli třeba deset let. Zajímavé bylo, že ve chvíli, kdy jsme zastavili a řekli, že si dáme pauzu, písničky samy najednou začaly přicházet, odněkud se vynořovat. A nové písničky s sebou zase přinesly nový zvuk kapely.

A jaký je ten nový zvuk?
Řekl bych, že méně taneční a dechovkářský, spíš klidnější, k poslechu. Nové písničky jsou založené hlavně na souzvuku harmonia a kytary, místy trumpety, to celé podpořené jemnou rytmikou. Tahle komorní verze Trabandu je zachycená na našem posledním CD „Přítel člověka“.

Za tohle album jste od Akademie populární hudby získali výroční cenu Anděla. Těší vás ocenění?
Jistě, máme z toho radost. Ale my jsme už jednoho Anděla dostali, to bylo v roce 2005 za album „Hyjé!“. Legrační je, že Hyjé! bylo tenkrát oceněno v kategorii „world music“, kdežto Přítel člověka zabodoval v oblasti „folk a country“.

Trabandu je asi každá stylová škatulka malá. Co tedy může čekat návštěvník vašeho koncertu?
Na koncertech většinou hrajeme staré i nové věci, takže kdo chce tančit, může, kdo chce poslouchat, může sedět a poslouchat. Hodně záleží na místě, ve kterém se koncert odehrává — jinak budeme znít v malé čajovně, jinak na festivalovém pódiu.
Nám nikdy nešlo o to, sledovat nějaký hudební styl. Traband je styl sám o sobě.

Jeden čas jste se velkým festivalům vyhýbali a chtěli jste hrát jen na malých scénách…
Ano, ale ověřili jsme si, že i na festivalech může naše hudba dobře fungovat, pokud je dost času na nazvučení. Takže festivalům už se nevyhýbáme, nicméně stejně se nám líp hrajou samostatné koncerty v menších prostorách.

A proč máš pořád potřebu vaši hudbu nějak proměňovat? Nebojíš se, že tím přicházíte o své publikum?
Trabandí hudba nikdy nebude konzumní, spotřební zboží. Nechci „vyrábět“ nějakou hudbu jen proto, abychom se udrželi na žebříčcích popularity. Pro mě je hudba především dobrodružství, objevování něčeho nového, pro mě neznámého. Pokud tenhle rozměr ztratí, jdu od toho a hledám jinou cestu. Možná, že tím přicházíme o část publika, ale podle návštěvnosti našich koncertů v posledním roce bych řekl, že nám naopak spousta posluchačů přibyla.

Jaké jsou vaše plány do nejbližší budoucnosti?
Jako vždycky – odehrát co nejvíc koncertů a mít stále o čem zpívat. Pomaličku a opatrně začínáme dávat dohromady písničky pro další album. Budou to takové příběhy lidí, kteří se ocitli v pravý čas na nepravém místě. Pracovní název je „Indiáni ve městě“.