Výběr z obrazů z posledních zhruba dvou let, vystavený v Galerii u Vavřince v Chodově, připomíná letošní šedesátku karlovarského malíře Václava Balšána.

Výstava je to pěkná, ale k retrospektivě, kterou by člověk při takové příležitosti čekal, má dost daleko.
„Však já si ani nemyslím, že bych měl začít bilancovat! To mi zavání ohlížením se zpátky a já se pořád ještě raději dívám dopředu. Ještě bych chtěl na tom světě něco udělat…“

Co konkrétně?
„No hlavně pořád kreslit, malovat a taky ještě nějakou dobu učit.“

Mimochodem na škole, kde jste sám kdysi před lety maturoval…
„No ano, tehdy to byla Střední průmyslová škola keramická, dnes je ještě navíc k tomu sklářská a co nevidět by se měla přejmenovat na Uměleckoprůmyslovou školu.“

Co vás vlastně do Karlových Varů z Chomutova přivedlo?
„Já jsem jako kluk pořád kreslil. Ono mi ani nic jiného nezbývalo, poněvadž jsem v šesti letech po spále s revmatickou horečkou ochrnul a dost dlouho trvalo, než jsem se z toho dostal. Nějaký pohyb pro mě byl tabu, takže jsem pořád ležel v posteli se skicákem a pastelkami, kreslil si a četl životopisy malířů. Když jsem pak začal chodit, přihlásili mě do Lidové školy umění, kde tenkrát učil karlovarský malíř a chomutovský rodák Milan Kraus. No a ten mě potom, v roce 1965, kdy jsem končil základku, nasměroval právě na tuhle školu.“

Bylo snadné se tam tenkrát dostat?
„Určitě ne. Byla to tenkrát výběrová škola, uchazečů bylo mnohonásobně víc než míst ve třídách, přijímačky byly dost náročné a také se dělaly talentové zkoušky. Na mě docela koukali, když jsem na ně vybalil metrová plátna. Mě to malování totiž opravdu bavilo, vždyť já už ve třinácti maloval olejovými barvami v plenéru. Na stojan jsem si musel vydělat sběrem starého papíru, protože jsme byli čtyři kluci sami s maminkou a na takové věci se nedostávalo.“

Jaké bylo studium?
„Studoval jsem, a taky úspěšně zakončil, obor modelář keramiky a porcelánu, ne že by mě to nebavilo, ale zájem o malování byl silnější. Takže jsem celé ty čtyři roky každý den odpoledne trávil v ateliérech karlovarských výtvarníků. Občas jsem jim pomáhal, třeba s tiskem grafiky, taky jsem si tím něco přivydělal, ale hlavně jsem se učil. Tohle byla ta největší životní škola, ve které vyučovali pánové Kraus, Boček, Koutský, Lokvenc, Švarc a další. Svým způsobem mně ovlivnili na celý život. Každý z nich a všichni dohromady…“

Takže moc nepřekvapilo, když jste se po maturitě keramice a porcelánu zpronevěřil.
„Já původně chtěl dál studovat, jenže akorát když jsem maturoval, tak nám umřela maminka a my kluci jsme se museli o sebe postarat sami. Nejmladší bráška šel dokonce do děcáku, já teda musel jít dělat, a tehdy mi ředitel karlovarské Galerie umění Šafránek nabídl místo odborného pracovníka. Ono to zní docela honosně, ale byl jsem tam spíš taková holka pro všechno s nástupním platem 840, a kdybych vydržel dost dlouho, tak strop byl 1200 korun měsíčně. No nevydržel jsem a v roce 1973 jsem nastoupil do Strojopravu, kde byly mnohem lepší platové podmínky.“

Copak jste dělal ve fabrice?
„Byl jsem tam veden jako referent zásobování, ale dělal jsem propagačního grafika. Katalogy, plakáty, letáky, obaly, expozice na všelijakých výstavách. Moc práce to nedalo, takže mi zbylo dost času na malování. To mě bralo u srdce čím dál víc, takže jsem v roce 1985, když jsem byl konečně vzatý do evidence Českého fondu výtvarných umělců, odešel ´na volnou nohu´.“

Dříve to nešlo?
„No samozřejmě že ne! Člověk mohl tenkrát malovat jako bůh, ale když nebyl v evidenci, nemohl se tím živit. Ta evidence umožňovala prodávat v Díle, dostat přidělený nebytový prostor jako ateliér a hlavně získat statut svobodného umělce a razítko v občance, bez kterého by si člověk zahrával s paragrafem o příživnictví.“

Ty časy už naštěstí neměly dlouhého trvání a přišla pro výtvarníky velmi bohatá devadesátá léta. Jak jste prožíval tu náhle nabytou svobodu?
„Asi jako všichni mí vrstevníci. Nějak jsme se té hektické doby nemohli nabažit, lítali jsme po světě, sympozia a workshopy střídaly výstavy a člověk se doma moc neohřál. Bohužel ani v ateliéru, což mi pak po čase začalo trochu vadit, a tak jsem vypřáhl a začal se zase intenzivně věnovat malování. Nemyslím, že jsem udělal chybu, ono se díky tomu to moje malování, a není to pěkně prosím jen můj názor, přece jen někam posunulo a možná ještě posune.“

V té době jste se ale taky po čtvrtstoletí vrátil do školy, kde jste maturoval, tentokrát ale jako učitel. Byla to velká změna?
„No jistěže, vždyť já vůbec netušil, co mě čeká! Šel jsem tam víceméně proto, že mi tenkrát Pavel Knapek říkal, že bych měl té škole nějakým způsobem vrátit, co jsem si z ní odnesl, a tak jsem začal učit kresbu a dekoraci porcelánu. Naštěstí to bylo ještě pořád v době, kdy na téhle škole byla poptávka po studiu větší než nabídka, a děti, které se sem dostaly, dobře věděly, proč tam jsou a nedělaly problémy.“

Bylo vám šedesát, to je věk, ve kterém umělci v minulosti mudrovali nad koncem kariéry, a vy jste místo toho v Chodově vystavil obrázky z poslední doby. Kdy bude následovat retrospektiva?
„Když jsem říkal, že se raději dívám dopředu než zpátky, tak jsem to myslel vážně. Příští výstavu budu mít v Imperialu, a tam budou jen a jen fungl nové obrazy. Takové, jaké ještě nikdy nikdo neviděl. Přijďte se podívat v pondělí 2. listopadu.“