Na můj dotaz, o co se jedná, Django kontroval, že je to parta mlaďasů z Teplic a že nemám ztrácet čas vyptáváním, ale pustit si to. Jako plzeňský bigbítový patriot jsem si myslel o „zázraku" z měsíční krajiny plné kouře a smradu své, ale už po prvních taktech mně spadla brada. To, co znělo, byl ten nejtechničtější a nejčistší kytarový nářez, co jsem kdy slyšel. Všechno šlapalo jako hodinky a z „demáče" nevypadl jediný falešný tón. Když se po chvíli ozval zpěv Kamila Střihavky, v refrénech podmalovaný neskutečně silnými vokály celé kapely, tak se mi začaly rolovat ponožky. V tu chvíli mi bylo jasné, že tuhle partu dostanu na profi-pódia, i kdybych u toho měl vypustit duši a zalézt bolševikovi až do… žaludku.

Dál to bylo půl roku o vzájemném oťukávání, vymýšlení strategie, mé návštěvě jejich koncertů, kdy mě přesvědčili, že to, co dokáží nahrát ve studiu, dokáží zahrát i naživo, a to ve stejné, super technické kvalitě. Ukázalo se, že motorem perfekcionismu jsou Máča (Libor Matejčik) s Kamilem. Ostatní tak trochu trpěli na nekonečných zkouškách, ale neprotestovali a makali. Kapely v té době musely mít zřizovatele a tzv. přehrávky a ti, co chtěli dělat muziku profesionálně, museli mít kvalifikační třídu, kterou jim mohla přidělit pouze některá ze státem zřizovaných agentur, jako Pragokoncert, Pražské kulturní středisko nebo příslušná Krajská kulturní střediska. Obeslali jsme tedy Prahu, Středočechy, Ústí a Plzeň a světe, div se, Plzeň projevila zájem. Už si moc nepamatuji, jak se ty holky, co tam dělaly agenturu, jmenovaly, ale dodatečně jim děkuju, že nebyly hluché a měly tolik odvahy, že kapelu hrající melodický speed metal u svých bolševických šéfů protlačily.

A tím se dostáváme k tomu, proč se koncert ke 30 letům působení Motorbandu koná právě v Chrástu.

Kvalifikační profi-přehrávky nebyly zrovna příjemná záležitost. Vedle skvělých muzikantů, kteří tam byli delegováni nadřízeným soudruhem v podstatě proti své vůli, tam sedával soudruh ideolog, který hlídal, aby umělci té doby byli i ideologicky na výši. Někdy se tam objevil i zástupce tzv. vážné hudby, který se produkcí protrpěl, a jediné, co ho mohlo obměkčit, byl absolutně technicky profesionální výkon. Na dobrozdání těchto lidí záleželo, jestli dostanete od kulturního oddělení ÚV KSČ šanci, a hlavně za kolik budete vystupovat. On byl totiž pořádný rozdíl mít 150 Kčs za večer, nebo předvádět to samé za 260 Kčs. A to celé záviselo od dojmu, který zanecháte v té pestře složené přehrávkové komisi. Proto jsme si vyhradili týden na zkoušení a základnu jsme díky tehdejšímu předsedovi MNV Zdeňku Jelínkovi rozložili právě v chrásteckém „Liďáku". Spalo se u nás a u Bohouše Suchého v „Dolejšáku", zkoušelo až 10 hodin denně, do noci se všechno rozebíralo, a ono to vyšlo. Muzikanti přítomní v komisi si sedli na zadek stejně jako já před půl rokem, ideolog nám odpustil fatální neznalost afrických lidových vůdců (dnes už se jim zase říká diktátoři), a kapela dostala dokonce II. profi třídu. „Svět" nám ležel u nohou… A za to všechno může mezi jinými i ten Chrást, jeho „Liďák" a pár místních kamarádů, kteří mi s tím pomáhali, všem díky......

Richard Houška

„NA SLOVÍČKO" S KAMILEM STŘIHAVKOU

Kamile, vzpomeneš si ještě někdy na léta strávená v Motorbandu? Co ta kapela znamenala pro tvou kariéru?

Na léta vystupování s Motorbandem vzpomínám moc rád, a to nejen proto, že jsme se společně rozhodli živit se muzikou a udělat si (tehdy povinné) profesionální přehrávky. Byl to skvělý start celé mé hudební kariéry.

Letos slaví Motorband 30 let od založení kapely. Chystáte nějaké společné akce?

Ano, je to tak! Motorband slaví letos své třicetiny a já se jako gratulant a host v jedné osobě zúčastním dvou koncertů. Jedním je koncert v Teplicích k příležitosti tradičního zahájení lázeňské sezony a tím druhým je koncert v Chrástu u Plzně, kde si s klukama zazpívám pár věcí, které budou stylově právě z období, kdy jsme Motorband zakládali. Půjde tedy o ty třicet let staré pecky. Moc se na to těším…

Říkalo se, že Máča z vás na zkouškách dřel doslova kůži. Můžeš nám to nějak přiblížit?

Libor „Máča" Matejčík kapelník Motorbandu byl vždy cílevědomý a náročný, nejen k sobě. Naše zkoušky byly každodenní, včetně Štědrého dne… (smích). Zkoušky trvaly 5-6 hodin, a tak pro nás byl koncert vlastně jakýmsi vysvobozením, protože trval „jen" 120 minut (smích).

Libor byl přísný kapelník a dbal nejen na rytmiku, frázování atd., ale nenechával nic náhodě ani v pódiové prezentaci. Taková úsměvná perlička dorazili jsme do zkušebny tak jako každý den a čekalo nás tam dost nemilé překvapení. Libor nechal do zkušebny namontovat na zeď obrovská zrcadla a na zkouškách nás nutil k jakési pódiové choreografii, kterou jsme „vyvíjeli" před těmi zrcadly! Pravdou je, že se to i přes posměšky našich kamarádů (hlavně skupiny Kabát) na naší pódiové prezentaci výrazně projevilo. Zrovna nedávno jsem na YouTube zhlédl koncert z brněnské haly Rondo, kde jsme zahráli v rámci televizního projektu Rocková liga (1990). Myslím si, že jsme to nejen pohybově rozvařili fest (smích).

Na konci 80. let jste patřili k české metalové špičce a prý jste byli autorsky dost nekompromisní. Když vám například texty od jednoho z nejznámějších rockových textařů té doby neseděly atmosférou, tak jste mu prý vrátili celé album. Je to pravda?

Texty v Motorbandu jsem jako zpěvák řešil hlavně já. Ale před natáčením LP desky jsme oslovili Pavla Vrbu, protože jsme chtěli posunout i tuhle stránku na profesionální úroveň. Pro konečný výsledek (11 textů) jsem dorazil k Vrbovi domů. Dodnes si pamatuju, jak mě poté, co jsem mu po přečtení zmiňovaných textů oznámil, že tudy cesta nevede, honil kolem jídelního stolu a při úprku po domovních schodech s botama v ruce jsem slyšel krutý řev našeho renomovaného textaře: „Rozsekám ti ten tvůj hnusnej ksicht na maděru…" To se skutečně nepovedlo… (smích).

Málokdo dnes asi ví, že jste byli první českou kapelou, která natočila desku na „Západě". Jak k tomu došlo?

Hned po sametové revoluci v roce 1989 se náš tehdejší manažer Richard Houška rozhodl, že není na co čekat, a s tím, že „tenhle českej rybníček je pro vás malej", rozeslal naše nahrávky na všechna západní zahraniční vydavatelství, ke kterým se, pro mě neznámou cestou, dostal. Výsledkem byla pozvánka od západoněmeckého labelu GAMA, který sídlil ve Stuttgartu. Nakonec jsme s tímto vydavatelstvím podepsali smlouvu na 5 desek. Tou první byla „Made in Germany", kterou jsme o Velikonocích v roce 1990 natočili právě ve Stuttgartu. Krátce nato jsem do Německa odjel ještě jednou a nazpíval jsem i anglickou verzi tohoto alba. Jaký byl osud téhle verze, už jsem se ale nedozvěděl. Pravdou však je, že jsme byli historicky první československou kapelou, která natočila své album na Západě.

Pak se tvoje cesta s tou, po které se vydal Motorband, rozešla. Co bys kapele, kterou Máča znovu a znovu oživuje, popřál do budoucna?

Každá kapela, která vydržela produkovat hudbu na takovéto úrovni 20 let a více, si podle mého skromného názoru zaslouží respekt a uznání. Proto bych Máčovi a celé kapele přál, aby jim to krásné bláznovství vydrželo co nejdéle a aby jim vydržela i přízeň jejich fanoušků, bez které to celé vůbec nejde…