Koncert zahájí Tragická předehra německého hudebního skladatele, klavíristy a dirigenta z období romantismu Johannese Brahmse (1833 1897). Autor je posledním velkým skladatelem klasické německé hudební tradice, která sahá přes Beethovena, Mozarta a Haydna až k Bachovi. Jeho tvůrčí doménou byla komorní a symfonická hudba. Stěžejní význam mají jeho čtyři symfonie, jež jsou základními kameny symfonické světové literatury.

Tragickou předehru napsal během léta 1880, premiéra se odehrála 26. prosince téhož roku ve Vídni. Přes svůj název nevyjadřuje toto dílo žádný konkrétní dramatický obsah. Brahms neměl příliš velký zájem o hudební vyprávění, daleko víc jej zajímalo vyvolání emocionálních dojmů. Slovo „tragická" zvolil proto, aby zdůraznil bouřlivý a trýznivý charakter díla v kontrastu k Akademické slavnostní předehře, plné veselí a živosti, kterou napsal v témže roce. Rozdíl mezi těmito dvěma předehrami vyjádřil slovy „jeden se směje, zatímco druhý naříká". V Tragické předehře použil Brahms některé části z poslední věty své Druhé symfonie.

V následném Koncertu pro klavír a orchestr č. 20 d moll klasicistního hudebního skladatele, klavírního virtuosa a hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta (1756 1791) se představí vynikající český klavírista Ivo Kahánek.

Mozart koncert napsal v roce 1785 a premiéra se s velkým úspěchem uskutečnila ve Vídni 11. února téhož roku se skladatelem jako sólistou. Je to první ze dvou klavírních koncertů, které Mozart napsal v mollové tónině. Druhý napsal v c moll.

Koncertů pro klavír složil Mozart na tři desítky a sehrál ve vývoji koncertu pro klavír s orchestrem mimořádně významnou roli. V Mozartových koncertantních skladbách se sólový klavírní part stává výrazově hlubším a zpěvnějším.

K nejvýznamnějším dílům tohoto typu patří právě Koncert d moll, jehož příznačným rysem je dramatický ráz. Tento koncert je jakýmsi mezníkem v Mozartově tvorbě koncertantních skladeb dochází zde už k prolínání sólového a orchestrálního partu, čímž autor spěje k tvaru symfonie s nástrojovým sólem.

Premiéra Koncertu d moll se konala v rámci subskripčních večerů 11. února 1785. Vysoké hodnocení díla naznačuje i skutečnost, že kadence ke Koncertu d moll napsali Ludwig van Beethoven a náš Bedřich Smetana.

Mozartovo dílo, zahrnující 626 děl světského i duchovního charakteru, uspořádal roku 1862 do souborného katalogu rakouský botanik, muzikolog, spisovatel, skladatel, editor a milovník Mozartovy hudby Ludwig Alois Ferdinand rytíř von Köchel. Každé z děl je tak označeno zkratkou KV, což znamená Köchelverzeichnis Köchelův seznam, a příslušným číslem. Mozartova orchestrální díla tvoří jednu z nejrozsáhlejších oblastí jeho tvorby.

Na závěr zazní symfonická báseň Ideály Ference Liszta (1811 1886), jednoho z nejznámějších klavírních virtuosů své doby a jednoho z nejproduktivnějších hudebních skladatelů 19. století.

Symfonická báseň Ideály z roku 1857 je založena na stejnojmenné básni Friedricha Schillera. Jde o poslední z Lisztových dvanácti symfonických básní. Liszt původně zamýšlel kompozici jako třívětou symfonii, nakonec se přiklonil k jednověté skladbě. Tato forma byla často v závěru 50. let 19. století poměrně obvyklá. Liszt je tvůrcem symfonické básně jednověté programní skladby s mimohudebním námětem. Inspirace symfonických básní byly různé literární, výtvarné, historické apod.

V průběhu své skladatelské činnosti komponoval v různých stylech. Nejprve patřil mezi hlavní představitele romantismu. Svými symfonickými básněmi byl jedním z průkopníků programní hudby. Jeho hlavní díla patří do tzv. novoněmeckého hudebního stylu.

Liszt po sobě zanechal velmi rozsáhlé dílo, z něhož velká část je dosud živá a hraje se na koncertech. V mládí komponoval převážně pro klavír, po roce 1848 se zabýval spíše orchestrální tvorbou a ve stáří komponoval duchovní skladby. Liszt byl tvůrcem mnoha technických inovací v klavírní hře. Mnohé jeho skladby patří mezi nejnáročnější v klavírním repertoáru. (lev)