„Rádi jsme pomohli hokejistům na jejich cestě zpět do extraligy,“ řekl jeden ze zakládajících členů Petr Gardner, s nímž jsem si povídala o vzniku kapely, pauzách, členech, hraní i odreagování při koncertech.

Kdy Pestalozzi vznikli?
Kapela funguje od roku 1988, kdy jsme se poprvé účastnili nějakého rockfestu a hráli jsme ve třech. Během studií na pedagogické fakultě v Plzni jsme se rozšířili na dvanáct lidí včetně dudáka.

S tou fakultou souvisí i název kapely…
Pestalozzi byl švýcarský pedagog. Nás zaujalo to jméno, navíc i jeho školské metody. Měl taková svoje specifika, nám se líbil a na obrázcích to byl navíc týpek, takový dekadentní typ.

Jaké je složení kapely Pestalozzi?
Měli jsme pak období, kdy jsme hráli jenom v pěti, teď jsme ale zase zpátky v mega složení, kdy v kompletní sestavě je nás deset – bubeník, basa, dvě kytary, klávesy, dva dechy, dvě vokalistky a já. A v kompletním složení také hrajeme na koncertech. Když nemůže jeden kytarista, tak prostě nehrajeme. Přinejhorším ještě vystoupíme v devíti, ale alespoň jedna ze dvou vokalistek musí být.

Kapela ale nefunguje v kuse celých těch zhruba 30 let…
Byly tam pauzy, ale vždycky převládla chuť si zase zahrát. Nejslavnější byla první etapa, období Magdalénky, Já si tě stejně najdu, tedy hitů z let 1991 až 95, kdy měla kapela docela slušně našlápnuto, ale odmítli jsme jít do Prahy a zůstat tam. Bavilo nás to, ale nechtěli jsme se tím úplně živit. Bavilo nás, že si zahrajeme. Každý jsme navíc byli odjinud, z Plzně, Prahy, Karlových Varů… Když jsme nehráli, udělal jsem si nějaké sólové projekty. V roce 2005 jsme se zase dali dohromady, natočili desku Český idiot a s tou jsme jeli šňůru, takže následovaly další dva roky hraní. Pak jsme zase trošku vypustili a před třemi lety jsme se vrátili deskou Nekonečná jízda.

Pestalozzi vznikli jako studentská kapela v roce 1988. Jedním ze zakládajících členů byl i Petr Gardner.Zdroj: Archiv kapely

V současnosti taky pracujete na nové desce…
Natočený je pilotní song Soukromý lázně. Ten už hrajeme i živě na koncertech. Je to taková bigbandovka, není to úplně bigbít a ohlasy jsou zatím dobrý. Je to taková pohodová věc, je to naše smíření se světem. Hudbu složil Luboš Grossmann a text jsem napsal já. Dále je natočená hudba k dalším asi deseti písničkám. Některý nemáme ještě ani otextovaný. Některý jsem i nazpíval, asi tři, ale nejsem s tím spokojený, takže to budeme ještě přetvářet. Je to záležitost podzimu.

Hrajete jenom vlastní věci?
Všechno je původní tvorba, převzatý věci nehrajeme vůbec. Vlastně možná asi dvakrát jsme hráli něco převzatýho, jednoho Dylana a jednoho Kalandru.

Dá se nějak označit styl, který Pestalozzi hrají?
Styl je pořád stejný. My ať děláme co děláme, tak vždycky z toho vyjdou Pestalozzi. Když udělám sólovou desku, tak z toho taky vyjdou Pestalozzi. Nejde z toho uhnout. Ale asi se nijak nezařazujeme. I když já bych někdy raději hrál punkovější věci, tvrdší a sem tam do toho nějaký slaďák, které nám jdou. Bavil by mě návrat k té syrovosti. Mám rád punk, ne ten agresivní, ale mám rád nadsázku, když je v tom trošku legrace.

Jak zkoušíte, když je vás tolik a jste z různých koutů republiky?
Zkoušíme jednou za čtvrt roku třeba dva dny ve zkušebně v Plzni. Když jsme teď naposledy měli dva koncerty, tak jsme zkoušeli i ve zkušebně v Lokti na radnici a před koncertem jsme si to přejeli. Což bylo dobře, protože jsme pak dobře i zahráli. Před koncertem v Plzni jsme nezkoušeli, protože jsem nestíhal, a taky to podle toho dopadlo.

Byly problémy?
Já mám od začátku problémy s tím, že si nepamatuju texty. Tak mám různě po zemi papíry. A Luboš Grossmann se rozhodl, že takhle už to dál nejde a že mi pořídí čtecí zařízení. On totiž občas foukne vítr a text odletí a já pak improvizuju. Spolu s fanoušky z toho máme srandu, ale Luboše už to moc nebaví, což chápu.

A poslední otázka bude ryze osobní. Jaký je rozdíl mezi Petrem Gardnerem a Petrem Zahradníčkem?
Pestalozzi jsou pro mě odreagování, kde můžu vyventilovat svoje druhé já. Mě moc nebaví zkoušet a ani se moc netěším na koncerty, protože vím, že si nepamatuju texty a mám z toho hrůzu. Ale v momentě, kdy na pódium jdu, tak se měním z introverta v extroverta a to mě baví. Tam se to otočí, tam upouštím ventil. Jinak ale nemám rád, když je někde moc lidí. Petr Zahradníček je doufám slušnější než Petr Gardner, kterej je někdy jak urvanej ze řetězu.