Hra o návratu domů v divákovi postupně vyvolává otázky: Co je domov? Je to místo, kde jsme se narodili? Nebo je to místo, kam se můžeme vrátit a cítit se v bezpečí? A když už se konečně domů dostaneme, je konec? Najednou se nám před očima zhmotňuje síla i slabost lidského charakteru v nalomené době, kdy se bojovalo za ideály. KALICH, VÍRA, VLAST. Jenže ideály prohrály a teď musí všichni nějak přežít dobu míru. Ale co je to za mír, když je najednou vyhlášen nepsaný zákon Psí kůže. Všichni, kteří sběhli a přežili, se vracejí domů, mohou být beztrestně popravováni. Vyčerpaní a zoufalí začínají uvažovat nad tím, proč vlastně do této války, která trvala třicet let, šli. Odpověď je ale stále stejná. „Za ideály." Po prohře už ale není uspokojivá. Bojovali za „pravou víru." A konec války jim také nepřinesl mír. Spíše naopak. O to víc totiž platilo „zabij, nebo buď zabit." Víra se stala přepychem, který si najednou nemohou dovolit. Daň za ni je příliš vysoká.

Přišli o rodiny, přátele, domov a teď chtějí najít místo, kde jednou složí své kosti, ale místo toho jsou z nich štvanci a katolíci pořádají kruté hony na ty, kteří se vzepřeli jejich víře. „Prohráli jsme, to je celá naše vina," říká jedna z postav a má pravdu. Jejich největší vinou je jejich prohra.

Přeživší a nejen vojáci se musejí po válce popasovat s vlastním svědomím, svádět vnitřní boj sami se sebou, ale i s našeptávači, kteří chtějí vidět téct krev. Haugvic (Petr Richter), strýc hlavní postavy, stojí před volbou, zda si zachovat vlastní lidskost nebo střechu nad hlavou. O tu je totiž může připravit návrat ztraceného syna Eliáše (Martin Cirkl) z války. Všichni si mysleli, že je mrtvý, ale on se doplazil až domů. Situaci komplikují i jeho kumpáni Arnolf (Luboš Štěpán) a Vilkis (Tomáš Mutinský).

Dějem diváka provází Smrtka (Eva Šollová) se Smrťákem (Petr Johanovský), kteří dění komentují a doplňují svými malými hrami. Právě oni paradoxně dodávají příběhu jeho lidskou tvář a moudrost věků. Samotná Smrtka nakonec vystihne to nejdůležitější. „Jde o život, ne o duši."

Beznaděj, ze které čiší bolestná touha po naději. Tou je v době zdánlivého temna slepá Rozárka (Magdaléna Hniličková). Nejen pro svého bratra Eliáše, ale i pro Arnolfa. Právě výkon Magdalény Hniličkové dodává postavě Rozárky potřebnou nevinnost a zvláštní pocit bezpečí, který vyzařují malé děti. Jenže z tohoto dítěte se stane žena.

Herci Divadelního studia D3 jsou sehraní jako stroj v orloji. Jejich postavy diváka vtáhnou do děje a najednou se i oni rozhodují, jak se zachovat. Svou nedílnou zásluhu na tom má sama kmenová režisérka Déčka Anna Ratajská, která dokázala pomocí déčkařů přenést své představy na divadelní jeviště natolik dobře, aby divák mohl plně vnímat a chápat tíhu doby těsně po třicetileté válce. Kůže je příběhem dvou hunclederů Eliáše a Arnolfa, ale pro mě je hlavně příběhem Rozárky.

Psí kůže je přesně to, co naší lokální scéně chybělo. Něco, co má v sobě víc, než se na první pohled zdá. A zároveň to není laciné ani podbízivé. A co že si divák odnese po večeru s Psí kůží? Vědomí, že i v té největší tmě je zrníčko naděje. A dnes ji můžete opět vidět v Husovce od 19:30. Bude se hrát o život.