Do lázeňského města zavítal před dvěma a půl lety a zasedl na post hlavního trenéra karlovarských Buldoků. Pro trenéra Stanislava Purkarta to byla první trenérská „ostrá“ štace u seniorského mužstva. Premiéra se však rodákovi z Plzně nevyvedla tak, jak by si přál. Po nevydařených zápasech v rámci České fotbalové ligy přišel na řadu „vyhazov“.

I přesto však Purkart na trenéřinu nezanevřel. Ba naopak, dodělal si profi licenci a po několikaměsíčním trenérském půstu se stěhoval do nedalekého Sokolova, kam si ho vytáhl jako svého asistenta k hlavnímu týmu FK Baník Sokolov trenér Martin Hašek. Navíc se Purkart posadil zároveň i na trenérskou lavičku divizní juniorky. Jenže ani tam neměl na růžích ustláno, když si do trenérských statistik zapsal černým písmem sestup do krajského přeboru.

Pak se ale fotbalová karta obrátila. Na program „dne“ totiž přišel povinný postup juniorky Baníku Sokolov z krajského přeboru zpět do divizní soutěže a jako postupový přídavek společně s Vítězslavem Hejretem vyvedli druholigový A tým z herní a výsledkové krize. Za odměnu pak dostal Purkart premiérové angažmá u A týmu, kde si v podzimní části vedl se svým výběrem velmi dobře. Nejen o tom jsme si s trenérem Baníku Sokolov Stanislavem Purkartem povídali.

Před dvěma roky jste zamířil do karlovarských Buldoků, s jakou vizí jste do klubu ČFL přicházel?

Na práci v Karlových Varech jsem se těšil, jelikož jsem tam působil na vojně a hodně lidí jsem tam znal. Bylo to první angažmá u prvního mužstva. Bylo to velké očekávání a také velké plány. Bohužel jsem díky některým okolnostem neměl dostatek času na jejich uskutečnění a odnesl jsem si odtud hodně zkušeností, především však těch negativních.

Na trenérském postu jste však vydržel pouze jedenáct mistrovských utkání. Když se ohlédnete zpátky v čase, jak byste své krátkodobé působení u Buldoků hodnotil?

Do lázeňského města jsem přicházel po trenéru Dejmalovi a hned od začátku nás tam čekalo hodně práce. Museli jsme sestavit mužstvo, protože hodně hráčů bylo na odchodu. Někteří odešli za panem Dejmalem, někteří pak do Německa. Nebylo to jednoduché, ale myslím si, že se nám to povedlo, protože většina hráčů, které jsme přivedli, hraje ve Varech dodnes. Dále jsme chtěli změnit herní rozestavení hráčů. V letní přípravě jsme na tom pracovali a v úvodu soutěže se nám to docela dařilo. Po sedmi úvodních kolech jsme se pohybovali na třetím místě a i naše hra byla pohledná. Jenže po tomto začátku se nám postupně přestávalo dařit, a to z několika důvodů. Došlo ke zranění klíčových hráčů, klub měl finanční potíže a měl problém s výplatami.

Pak jste se ale rázem ocitl v konkurenčním Sokolově, kam si vás vytáhl jako asistenta k druholigovému týmu Martin Hašek. Jak jste nabídku přijal a co od ní očekával?

Nabídka Sokolova přišla po Vánocích. Dohodli jsme se poměrně rychle, protože jednání byla velmi korektní. Velkou roli sehrálo i to, že do Sokolova nastupovali Martin Hašek s Alešem Jindrou, které jsem dobře znal ze studia trenérské profi licence. Očekával jsem dobrou spolupráci s lidmi, kteří své práci rozumí a pracují s maximálním úsilím, aby dosáhli co nejlepších výsledků. To si myslím, že se dařilo.

Navíc jste se stal hlavním trenérem divizní juniorky. Jak moc to pro vás bylo náročné?

Práce asistenta u áčka a trenéra juniorky pro mě nebyla žádnou neznámou, pracoval jsem předtím několik let v Plzni, takže jsem věděl, do čeho jdu. Tato práce je velmi náročná časově, dopoledne tréninky s áčkem, odpoledne s juniorkou, v sobotu a v neděli zápasy, ale zvládnout se to dá.

Nakonec jste musel s juniorkou Baníku okusit po sestupu z divize nástrahy krajského přeboru. Jak jste to vnímal?

Jako velkou nespravedlnost. Nebyli jsme v té soutěži určitě na sestup, a nebýt událostí v posledních dvou utkáních, jsem přesvědčený, že bychom soutěž udrželi. Na druhé straně nám to umožnilo udělat z tehdejšího „B“ mužstva opravdovou juniorku, která se skládá jen z mladých, perspektivních hrá­čů.

Po odchodu hlavního kouče Martina Haška zaujal u A týmu post trenéra Karel Havlíček. Ten byl však po pěti kolech odvolán a vy jste spolu s Vítězslavem Hejretem rozjeli záchrannou misi. Jak byste s odstupem času tento krok hodnotil?

S juniorkou jsme měli soutěž velmi dobře rozjetou, takže to pro mě byla výzva, a spolupráce s Víťou Hejretem byla bezproblémová. Já bych to nenazýval úplně záchrannou misí, ta situace v tabulce nebyla úplně kritická, ale mužstvo bylo hodně psychicky zničené. Nebylo jednoduché hráče z toho dostat, ale nám se povedly první dva zápasy, hráči si zase začali věřit a postupně přicházely kvalitní výkony a dobré výsledky.

Jaké to je, stát na dvou hlavních trenérských postech zároveň, dá se to vůbec zvládnout, když vezmeme v potaz, že pocházíte z Plzně, kde máte svou rodinu? Jak jste tedy kombinoval fotbal s rodinou?

Důležité bylo, že juniorka už měla postup téměř jistý, všechno fungovalo. Samozřejmě to bylo velmi časově náročné, na některých trénincích a utkáních, které se překrývaly u juniorky, mě zastupoval Tomáš Provazník. Rodina to vcelku vzala, jednalo se o dva měsíce, tak jsme s manželkou a dcerou trávili více času v Sokolově.

Před startem krajského přeboru jste měli daný cíl, postoupit s juniorkou zpět do divize. To se také naplnilo. Navíc se vám podařilo udržet na druholigové mapě i A tým Sokolova. Jaký to byl pro vás pocit?

Tak určitě to byly hezké pocity, podařil se postup s juniorkou a i áčko si myslím, že se nám podařilo zvednout jak výsledkově, tak herně. Takže jsme si mohli závěr jara vcelku užívat a bavit diváky na obou frontách.

V létě 2009 jste se dočkal i jmenování na post hlavního trenéra druholigového Sokolova. Jaký to byl pro vás závazek? Neměl jste z toho strach? Nebo to spíše pro vás byla další motivace?

Už když jsme s Víťou Hejretem přicházeli v průběhu jara k áčku, tak jsme se bavili o tom, že když to bude dobré, mohl bych u mužstva zůstat. Ale nebylo to nijak závazné, jen taková hypotéza. Po průběhu té jarní části, jak šly naše výkony a výsledky nahoru, to začínalo být stále reálnější. Definitivní to bylo před posledním domácím utkáním s Mostem, kdy jsem podepsal smlouvu a moje jmenování bylo definitivní. Samozřejmě to beru jako další krok ve své trenérské kariéře, je to pro mě obrovská motivace.

Podzimní část vám vyšla v druholigové soutěži nadmíru dobře, konečné čtvrté místo určitě bylo důvodem k radosti. Jak byste hodnotil podzimní část soutěže?

Naše podzimní účinkování bych hodnotil mírně nadprůměrně. Před soutěží jsem si přál mít po podzimu 25 bodů, vzhledem k dobrému začátku jsem své přání zvýšil na 28, nakonec máme 26, takže jsme někde mezi. Ale čtvrté místo po podzimu je, si myslím, velmi solidní a dává nám klid do další práce. Měli jsme velmi dobrý začátek, dařilo se nám, hráli jsme pohledný fotbal, osm kol jsme neprohráli, dokázali jsme vozit body i ze hřišť soupeřů. Potom přišly dvě porážky doma s Hradcem a Zlínem, které byly podle mého názoru dost nešťastné. Ani v jednom utkání jsme nebyli horší, ale soupeř byl šťastnější. Zlom přišel v utkání na Žižkově, kde se nejdříve zbytečně nechal vyloučit Duchnič a potom přišlo zranění Petra Knakala. Od té doby jsme ze čtyř utkání uhráli jen čtyři body. I přesto jsme odvedli dobrý podzim, hráči pracovali dobře jak v tréninku, tak v zápasech. Kromě utkání s Ústím, které se nám nepovedlo, nelze v žádném utkání hráčům vytknout nasazení nebo vůli po vítězství.

Jaký máte další tréninkový program s A týmem? Užijí si vůbec hráči zaslouženého volna?

Po posledním utkání s Vlašimí dostali hráči čtrnáct dní volna, takový regenerační blok, aby si odpočinuli jak fyzicky, tak psychicky, doléčili drobná zranění, která se během dlouhého a náročného podzimu nahromadila, a nabrali nové síly. Teď následuje čtrnáctidenní udržovací blok. V tomto bloku volíme různé doplňkové sporty: hokej, florbal, futsal a samozřejmě i fotbal. Většinou hrají mezi sebou mužstvo mladých a starších a je to docela vyhecované. Navrch v prvním týdnu měli starší hráči. Po tomto bloku následují tři týdny dovolené, ale na poslední týden dostanou hráči individuální plány, podle kterých se již budou připravovat na začátek zimní přípravy. Ta začne 4. ledna 2010.

Jaké máte cíle pro jarní část? Zvažujete posílení týmu?

Cíle pro jarní část máme podobné jako na podzim, to znamená pohybovat se v horní polovině tabulky. Kdyby se nám podařilo udržet čtvrté místo, nebo ho ještě vylepšit, byl by to úspěch. O posílení máme také jasno, nejvíce nás trápila koncovka u útočníků, takže bychom chtěli přivést kvalitního útočníka, střelce a ještě trochu zvýšit konkurenci v mužstvu.

Máte nějaký trenérský nebo osobní sen, který byste si v budoucnu chtěl naplnit?

V osobním životě mi stačí, když moje rodina bude zdravá. Ve fotbalové kariéře samozřejmě trénovat nějaké ligové mužstvo, kdyby to byl Sokolov, bylo by to moc hezké. Ale nikam nespěchám, v Sokolově máme rozdělanou práci a jsem zde spokojený.

Trochu odbočíme od tématu. Blíží se Vánoce, už máte nakoupené dárky nebo to necháváte na poslední chvíli?

Protože nerad postávám ve frontách, tak už mám většinu dárků nakoupených nebo je mám v plánu v nejbližší době ještě dokoupit. Potom už se můžu jen těšit na Vánoce s rodinou. Když už jsme u Vánoc, chtěl bych všem našim příznivcům popřát krásné Vánoce a do nového roku kromě zdraví také hodně úspěchů, co nejméně zklamání, a to jak v osobním životě, tak v tom fotbalovém.

Stanislav Purkart

8. 9. 1969

Trenérská kariéra:

1. FC Plzeň, FC Viktoria Plzeň, FC Buldoci Karlovy Vary, FK Baník Sokolov.