Jelení je krušnohorská osada o několika domech těsně u německých hranic. Indicko-česká rodina jsou v Jelení jediní stálí obyvatelé. Jak ale začal příběh Alice, jejího manžela Anbua a jejich dcer Amaly a Žofie?

„Dokončila jsem na Karlově univerzitě magisterské studium andragogiky a začala studovat tamilštinu. Několik let jsem vyučovala indické tance, takže studium indologie bylo logickou volbou. A jelikož jsme s rodiči vždy hodně cestovali, chtěla jsem poznat Indii zblízka, proto jsem se tam v roce 2012 vypravila, rovnou na dva měsíce," vypráví Alice, jak se vlastně s manželem potkali. „U Anbua jsem bydlela před couchsurfing. On ani jeho rodina nepatří mezi fanatické hinduisty, spíš naopak. Uměl dobře anglicky a evropské turisty ubytovával celkem často."

Alice se rozhodla svůj pobyt v Indii využít na maximum, a proto hledala průvodce na cestu z velkého města na jihu do severních vesnic, kde probíhaly slavnosti úrody. „Cesta vlakem trvala desítky hodin, v hrozných podmínkách, ale nakonec jsme do vesnice, kde žije Anbuova rodina, dorazili. Tehdy jsme stále ještě byli pouze přátelé, i když domorodci si mysleli něco jiného a Anbuovi gratulovali k ženě, a navíc Evropance," směje se Alice při vzpomínání na první setkání s rodinou svého budoucího muže.

Po dvou měsících indické exotiky Alice odletěla zpět do Prahy. Na čtyři měsíce s tím, že zařídí vše potřebné a hned se vrátí do Indie, tentokrát na rok. A ke svému teď už příteli Anbuovi.

„Z mamky vylezlo až po dlouhé době, jak se o mě tehdy bála, když jsem ale říkala, že se do Indie vracím a na rok, tvářila se statečně. Jelikož moje rodina také hodně cestovala, tak vlastně ani neměli problém s tím, že jsem si našla Inda, netrpí předsudky a já jim jsem za to moc vděčná. "

Po Alicině návratu zpět do druhé nejlidnatější světové země indicko-český pár několik měsíců cestoval. „Navštívili jsme například svaté město Váránasí. Jako Evropance s určitými hygienickými návyky mi přišlo zvláštní, že se zde lidé koupou v posvátné řece Ganze, kam ale zároveň pohřbívají částečně ohořelá těla zemřelých. A kam vlastně vyhazují úplně všechno, jelikož věří, že voda vše očistí. Ale vzhledem k délce svého pobytu v Indii jsem už byla zvyklá téměř na vše."

Potom ale Alice onemocněla horečkou denge. „Skončila jsem v nemocnici, a i když jsem odjížděla naočkovaná snad úplně na všechno kromě vztekliny, stejně mě nakazil zřejmě komár. Po pár dnech, kdy jsem měla hodnoty krevních destiček už hodně mizerné, někdo Anbuovi poradil, že pomůžou listy z papáji. Řekli jsme si, že za to nic nedáme. Takže Anbu vyrazil pryč z města trhat listy a já jsem pak snědla nevábnou kaši z papájového lupení. Světe, div se, druhý den jsem měla normální hodnoty krve a mohla jít domů."

Alici a Anbua ale tato zkušenost s tropickou nemocí vyděsila, uvědomili si, že Evropanka je v Indii ohrožená. A i když původně uvažovali o variantě zůstat v Indii, nebo zde minimálně pobýt onen rok, na který Alice přijela, začali plánovat přesun do Čech.

„A pak jsem zjistila, že jsem těhotná, to náš odjezd ještě uspíšilo. Brali jsme se narychlo v Indii a urgentně jsme vyřizovali papíry pro manžela. Svatbu jsme potom už v Čechách neopakovali, legislativně byla uznána ta naše, v kruhu rodinném, i když jsme kvůli razítku a takzvané pečeti objeli před odletem domů půl Indie."

Alice a Anbu žijí v Čechách již třetím rokem, k první dceři Žofii, jejíž jméno Indové vyslovují jen s obtížemi, přibyla druhá Amala.

„Naším snem bylo farmařit, nebo prostě žít v přírodě a s ní. Byt v Praze jsme vyměnili za bývalou ministerskou rekreační budovu na samotě Jelení u německých hranic. Nastálo tady nikdo jiný krom nás nežije."

Mezi jeleny Alice učí indické tance. Anbu vaří tradiční jídla a předvádí zájemcům bojová umění. Jezdí sem dobrovolníci z celého světa na pracovní a jazykové pobyty.

Mezi jeleny to prostě žije. Ale o tom zase příště.