„Měla jste štěstí.“ Je to už více než půl století, co Jana Motyková z Horažďovic slyšela tato slova na chodbě soudu z úst Marie Fikáčkové, ale když si na ně vzpomene, dodnes ji zamrazí. Drobná a napohled milá zdravotní sestřička chtěla těmito třemi slovy paní Motykové totiž říct, že měla obrovské štěstí, že jí její dcerku nezabila, ale jen zranila. Jiné čerstvě narozené děti totiž takové štěstí neměly.

Marie Fikáčková ze Sušice pracovala jako zdravotní sestra v tamní nemocnici. Mnozí ji považovali za anděla, ale byla vrah, který dopřál narozeným miminkům jen několik dnů života. Vše nasvědčuje tomu, že počet dětí, které zabila či zranila, se může pohybovat i v desítkách, ale odsouzena byla „jen“ za dvě zavražděné a dvě zraněné děti. Fikáčková byla posledním člověkem, kterého poslal klatovský soud na smrt. Od její popravy 13. dubna 1961 uplynulo už půl století. Deník přináší nejen zajímavosti ze soudního spisu, ale našel i pamětníky a oběti řádění této drobné ženy.

Nečekané zatčení

„Můj syn Karel se narodil 25. února 1960 v jednu hodinu v noci a tato sestra měla právě službu. Byl poslední, kterého odnášela. To vím naprosto přesně, protože neměli místo a nechali mě na porodním sále ležet až do druhého dne do oběda. Fikáčková končila v sedm hodin ráno, a když 26. února večer v sedm hodin měla nastoupit službu, tak už na ni čekali a zatkli ji. My jsme ale nevěděly, co se děje, zřejmě to chtěli utajit. Viděla jsem se tam na chodbě třeba s paní Prosserovou, která je také z Kolince a která o dítě dokonce přišla, ale nic jsme netušily. To, co dělala, jsem se dozvěděla, až když jsem byla doma,“ vzpomíná na chvíle, které odstartovaly proces, jenž se tehdejší politická moc snažila utajit před veřejností, Marie Naušová z Kolince.

„Jsem moc ráda, že synovi nestihla nic udělat. Kluk je naštěstí zdráv, říkala jsem mu, že měl štěstí od narození,“ dodává dnes 76letá žena.

Rány do hlavičky

Zdravotní sestra Marie Fikáčková byla po zatčení obviněna z vražd dvou novorozených holčiček, k čemuž se také přiznala: „Když jsem zapnula vařič, zpozorovala jsem, že novorozeně Prosserová se začíná zvedat–šponovat, začínalo plakat, a jak se nadýmalo, začínalo i blinkat. V tomto okamžiku vjel do mne vztek a já jsem se rozhodla se dítěte zbavit. … Při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí. Pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že tato povoluje.“

„Byla jsem si vědoma toho, že dítě po tomto stisku přestane plakat a musí zemřít. … Neobávala jsem se následků, neboť jsem věřila, že můj čin nepřijde najevo. … Dítě Hammelbauerová začalo křičet, tak jsem k ní přistoupila, obrátila jsem této hlavičku stranou a několikrát, asi třikrát, nebo čtyřikrát, jsem přivřenou pěstí tuto udeřila do zadní části hlavy. To jsem provedla úmyslně, abych Hammelbauerovou odstranila. Tím myslím, abych ji zabila,“ popsala Fikáčková krátce po svém zatčení do protokolu vraždy Prosserové a Hammelbauerové, jejichž pitvy vyšetřování odstartovaly. Odhalily totiž, že děvčátka v únoru 1960 nezemřela přirozenou smrtí.

Přiznala i další

Vše ale nasvědčuje tomu, že výše zmíněná úmrtí byla jen špičkou ledovce. Během dlouhých výslechů se Fikáčková přiznala i k mnoha dalším útokům na děti, které skončily jejich zraněním či dokonce smrtí.

Deník našel ve spisu mimo jiné několik ručně psaných stránek, kde se 1. dubna 1960 přiznala Fikáčková k tomu, že v letech 1958 až 1960 zavraždila kromě Prosserové a Hammelbauerové i Trojku, Koláčkovou, Matějíčkovou a Němcovou. „Dítě zemřelo na následek mého bití,“ připsala k většině z nich Fikáčková a ještě uvedla jména miminek Nováčková a Vaníčková, která také udeřila s úmyslem je usmrtit, ale obě přežila. Ve spisu se objevila i další jména dětí, k jejichž vraždě či zranění se Fikáčková přiznala, a také jména těch, jejichž maminky se domnívaly, že je může mít (či má) na svědomí.

Umřelo zdravé dítě

„Dne 19. 6. 1958 se mi narodila na porodnici v Sušici dcera Alena. Dne 25. 6. jsem byla propuštěna domů. Před propuštěním dítě pilo, bylo čilé, zdravé,“ vypověděla do protokolu Anna Bohuslávková z Kalenic a doplnila, že po necelých dvou dnech se náhle stav děvčátka zhoršil. Vezli je do porodnice, ale cestou zemřelo. Nikdo jí to nedokázal vysvětlit. „Pitevní protokol jsem do ruky nedostala a do dnešní doby je mi záhadou, na jakou nemoc děcko zemřelo,“ svěřila se vyšetřovatelům Bohuslávková.

„Dne 14. 2. 1958 se mi narodila dcera Věra. … Když se dítě narodilo, bylo čilé a plakalo. … Dne 1. 3. jsem byla z porodnice propuštěna i s dítětem. Dítě doma místo pláče tak pískalo, chraptělo, nepilo, na váze ubývalo,“ vzpomínala při výslechu na dva roky staré události Marie Němcová ze Sušice, která se s dcerkou brzy vrátila do sušické nemocnice, odkud byla sanitou transportována do nemocnice v Plzni. „Ihned po příchodu do Plzně lékařka vyvrátila diagnózu určenou primářem Hrabačkou, a to nemocné srdce, ale tato prohlásila, že je to něco jiného. Lékařka mi sdělila, že dcera má pohmožděnou hlavičku, že má krvácení do mozku. Po týdnu byla vzata na rentgen, kdy bylo potvrzeno, že má pohmožděný mozeček. … Dcerka se neuzdravovala a 7. 4. zemřela,“ popsala další z mnoha podezřelých úmrtí dětí narozených v Sušici Němcová.

Dodnes ji mrazí

Některé děti řádění Fikáčkové přežily, následky mají ale dodnes, i po více než půlstoletí. Ucho ve vzteku, jak sama přiznala, natrhla tato zdravotní sestřička v září 1959 Janě Motykové. „Tu sestru si pamatuji, byla usměvavá, pořád říkala, že to je s dcerou dobré. Pak jsem se dozvěděl, že dcerka má natržené ucho. Sestra prý vysvětlovala, že byla nervózní z toho, že tekl kohoutek,“ vzpomíná otec holčičky František Motyka (79) z Horažďovic.

„Fikáčkovou si pamatuji. Všichni o ní říkali, že bude vrchní sestra. Byla oblíbená, vše měla čisté a starala se hezky o děti. Když tam byla ona, byl naprostý klid, děti jí nikdy neplakaly. Do ní bych něco takového nikdy neřekla,“ shoduje se s ním i jeho žena Jana Motyková (74) a dodává: „Pamatuji si, že krátce po tom, co měla dcera zraněné ucho, tam měl chlapeček zlomenou ruku. Bylo mi to divné, ptala jsem se na to, ale nikdy jsem se nic nedozvěděla.“ S dcerkou, která měla sešité ouško, si ji prý chtěli v nemocnici nechat déle, ale její manžel si „vydupal“ propuštění domů. Své dceři tak zřejmě zachránil život. Sama Fikáčková jí pak totiž jasně řekla, že zraněním ucha by vše neskončilo. „Když ji vedli k soudu v Plzni, tak mi na chodbě řekla: Vy jste měla velké štěstí, že jste tam nezůstala, protože si myslím, že by to dopadlo úplně jinak,“ vzpomíná na chvíli, z níž ji dodnes mrazí, Motyková. Její dcera má sice dodnes problémy s uchem, ale jinak žije spokojeně v Praze a sama má děti.

Dcera je v ústavu

Hůře dopadla dcerka Miloslavy Gregorové (73) ze Záluží u Sušice, která se narodila v prosinci 1957 a jejíž život zřejmě Fikáčková také výrazně ovlivnila. „Fikáčková byla přímo u mého porodu. Míla byla moje prvorozená a zpočátku jsme na ní vůbec nic nepozorovali. Až když jí byly tři čtyři roky, tak se objevily první problémy. Chovala se jinak než jiné děti. Když měla jít do školy, měla problémy s pamětí, nepamatovala si ani barvy. Chodila proto do zvláštní školy v Kašperských Horách, kde byla přes týden na internátu. Pak navštěvovala zvláštní školu ve Volšovech. I odtud ji ale vyloučili a nakonec nezbylo nic jiného, než ji dát do ústavu. V ústavu je dodnes, k nám jezdí jen na prázdniny. Dcera je mentálně na úrovni šestiletého dítěte. Nemůžeme ji pustit někam samotnou,“ řekla Deníku Gregorová. „Řekli nám, že měla poškozený malý mozek, a to zřejmě od úderu. To už vám dochází, že to mohla udělat Fikáčková. Oficiálně jsme se ale nikdy nic nedozvěděli,“ dodala její dcera a Mílina sestra Jana Hlavenková.

Nesnášela pláč

Proč vraždila, to drobná a všemi oblíbená zdravotní sestra nedokázala pořádně vysvětlit. Při jednom výslechu Fikáčková, která pocházela z česko-německé rodiny, řekla, že se mstila českým dětem za to, že jí i její rodině nadával jistý Rudolf Pfeifer v opilosti do německých zmetků a hrozil jim vystěhováním do Německa. Jindy ale tvrdila, že dětem ubližovala proto, že jí vadil jejich pláč, nebo ji rozzlobily jejich matky. To se jeví jako pravděpodobnější, ostatně i v posudku z psychiatrické léčebny v Dobřanech stojí, že „by byla schopna zabít i své dítě, kdyby ji uvedlo do stavu podráždění svým křikem“.

Vše ale dokázala dlouho maskovat, ani její manžel nic netušil. „Nebyla vzteklá ani nervózní. Na práci dětské sestry v OÚNZ Sušice si nikdy nestěžovala. Mohu říci, že byla úplně klidná,“ vypověděl do protokolu Lumír Fikáček. Ač nevinný, raději se ze Sušice odstěhoval. „Já jsem tehdy byla malá holka, sotva školou povinná. Lumír Fikáček se pak stal členem naší rodiny, protože si vzal moji příbuznou. Vzhledem k tomu, co se stalo, se brzy poté odstěhovali do Havířova, to bylo někdy v roce 1961 nebo 1962. Nevzpomínám si, že bychom se někdy o tom, co se stalo, bavili. Bylo to zapovězené téma. Pro něj to byl určitě také šok. Podle mých informací žijí Fikáčkovi v Havířově dodnes,“ řekla Deníku rodačka ze Sušice, které jsme vzhledem k tomu, že případ je pro rodinu stále velmi citlivý, zaručili anonymitu.

Chyba nemocnice

Případ byl tehdy citlivý zejména pro vládnoucí garnituru, a tak se vše dělalo pro to, aby co nejméně prosáklo na veřejnost.

„Byla jsem u soudu. Ne jako svědek, ale dovolili nám tam jít. Ale hlídali nás tam. Pamatuji si, že tam byla maminka chlapečka, kterému Fikáčková zlomila ruku, ale popovídat jsem si s ní nemohla, posadili nás každou jinam,“ vzpomínala Jana Motyková. „Primář o tom věděl a kryl ji, i když tam děti umíraly. Nemocnice určitě situaci podcenila. Ublížila desítkám dětí. Některé zabila, jiným ublížila, takže byly postižené,“ je přesvědčena Miloslava Gregorová.

Za pravdu jí nepřímo dal i lidový soud v Klatovech. „Ačkoli na bývalém sušickém okrese bývala v minulosti kojenecká úmrtnost vždy nízká, od roku 1957 se zvyšovala a v roce 1959 byla nejvyšší v kraji. Úrazy, k nimž došlo na novorozeneckém oddělení na podzim 1959, nebyly hlášeny ani ředitelství OÚNZ v Sušici, ani krajskému pediatru a nevyvodily se z nich závěry a opatření vůči pachatelce těchto úrazů Marii Fikáčkové,“ zaznělo u hlavního líčení z úst předsedy soudu Jaromíra Fikerleho.

Dostala provaz

Ačkoli se Fikáčková původně přiznala k mnohem více zločinům, odsoudit se ji podařilo „jen“ za vraždy Prosserové a Hammelbauerové a zranění Motykové a Poutníka. Ostatní útoky na děti se jí prokázat nepodařilo, důkazy se nenašly ani pro tvrzení, že dětem bodala do hlaviček špendlíky, i když všichni pamětníci o tom dodnes hovoří jako o hotové věci.

Přesto dostala u klatovského soudu trest smrti. Bojovala, odvolávala se. „Maminko … Jsem odsouzena k trestu smrti. Je to velmi tragické… Stále doufám, že mi bude trest změněn na 25 let, protože ještě věřím, že existuje nějaká spravedlnost, které se dovolám,“ psala Fikáčková z věznice své matce. Marně, milosti se nedovolala. Dne 13. dubna 1961, tedy relativně velmi brzy po zatčení, byla popravena v Praze na Pankráci.

„Za to, co udělala, ji měli tenkrát týrat tak, jako ona týrala ty děti. Když tohle udělala miminkům, tak si nic jiného nezasloužila,“ okomentovala verdikt soudu Miloslava Gregorová. „Trest smrti? Rozhodně souhlasím,“ shodla se s ní Jana Motyková.

„Šlo o rozsudek, který byl pro Klatovy naprosto mimořádný. Pokud pomineme mimořádné lidové soudy, které po druhé světové válce rozsudky smrti vynášely, tak byla Marie Fikáčková podle mých informací jediným obžalovaným, který byl v Klatovech řádným soudem odsouzen k smrti. Po novele trestního zákona v roce 1961 už totiž soudy na okresní úrovni tyto rozsudky vynášet nemohly,“ uzavřel případ jedné zřejmě z nejmasovějších vražedkyň v českých dějinách, jíž se ale podařilo prokázat jen dvě vraždy, dnešní místopředseda okresního soudu v Klatovech Jaromír Veselý.