Taková je základní charakteristika Andrey Strohmaierové (na snímku Zdeňka Trnky), karlovarské redaktorky Českého rozhlasu Plzeň. Andreo, obecně platí, že regionální redaktoři působící v terénu tráví hodně času za volantem. Vás se to týká ještě víc, protože do Karlových Varů dojíždíte. Můžete říci odkud a jaký máte vztah k řízení osobního automobilu a zkušenosti z cestování po našem kraji?

Denně dojíždím z malé vesničky Nový Kostel na Chebsku. OdKarlových Varů ji dělí čtyřicet kilometrů. Obec zná na Karlovarsku asi málokdo, ale když připomenu, že zde byly jako první v kraji postaveny větrné elektrárny a v roce 1985 senámzde otřásala zem (šlo o sérii menších zemětřesení, jež v uplynulých desetiletích postihla náš region (pozn. L.S.), tak si čtenáři možná vybaví, kdemourodnou vískumohounajít. Odpověď na druhou část otázky bude velice stručná. Vztah k řízení automobilumámkladný. Za volantem jsem takříkajíc ve svém živlu. Akdyž je pěkné počasí, tak je řízení úplná nádhera. Se zkušenostmi je to ovšem horší. Zatím, a na to musímzaťukat, jezdím bez nehody, ale když se ohlédnu kolem sebe, občas mi připadá, že bodový systém ani neexistuje. Kde je nějaká opatrnost nebo ohleduplnost ze strany řidičů? Zastavme se teď u vašich rozhlasových začátků. Jaká byla cesta z Nového Kostela ke karlovarskému rozhlasovému mikrofonu?

V čem vás působení v rozhlase obohatilo a do jaké míry se splnila očekávání, jež jste s touto prací spojovala? Cesta z Nového Kostela ke karlovarskému mikrofonu byla dlouhá. Po vystudování střední průmyslové školy jsem nastoupila do světoznámé firmy v Lubech u Chebu, kde se vyrábějí hudební nástroje. Tamjsem byla zaměstnaná třináct let. Pak jsem pocítila potřebu něco zásadního ve svém životě změnit. Udělala jsem si řidičský průkaz a začala hledat nové zaměstnání. Štěstí se kemněobrátilo čelem a já nastoupila jako redaktorka do karlovarského studia Českého rozhlasu Plzeň. Když ale nad tím přemýšlím, zjišťuji, že mikrofonmi nikdy nebyl cizí. Můj otec totiž zasvětil téměř celý život muzice a tím, že dělal kapelníka, byla takových přístrojůu nás doma spousta. Jako malá jsem často do mikrofonu zpívala nebo přednášela básničky. Zkrátka mikrofon byl a je můj osud. Při této práci potkáváte lidi, které jinak vidíte jen na fotkách nebo televizní obrazovce. Dostanete se do míst, kam také jen tak nepřijdete. Můžete se přímo ptát a zároveň dostávat odpovědi na věci, které vás zajímají a ihned je předat posluchačům. Prostě tato práce dává tolik možností, po kterých je nutné sáhnout a předávat je dál. Můžete se s námi podělit o nějaký zajímavý poznatek spojený s vaší rozhlasovou prací?

Mimochodem, v posledních dnech jste byla slyšet jako moderátorka zpravodajských relací. Jaká to byla zkušenost?

Těch poznatků a zážitků je i za tak krátkou dobu, tedy rok a půl, co jsem redaktorkou, opravdu hodně. Ať jde o setkání s výjimečnými osobnostmi nebo lidmi, které obdivujeme za něco, co dokázali.Možná jeden příklad, který namě opravdu zapůsobil. Mohla jsem se totiž zúčastnit operace šedého zákalu. Zákrok, který trvá pět minut a vrací lidem naději, že budou znovu vidět, že si budou moci přečíst oblíbenou knížku nebo vyluštit křížovku. Pacienty jsou převážně starší lidé, kterým právě ta kniha nebo křížovka dělá společníka.

Amoderování zpravodajských relací? To je mimořádná zkušenost. Jedná se totiž o minuty, které patří jenommněa posluchačům, kterým sděluji aktuální informace nejen z regionu. Kolik volného času pro osobní relaxaci a koníčky vám zbývá a jak jej nejčastěji trávíte?

Naosobní relaxaci a koníčky mimocčasu nezbývá. Ten, kterýmám, pak věnuji své rodině, ta je totižmýmrelaxem i koníčkem, protože není nic krásnějšího než být s lidmi, které máte rádi. Kdyby se vyskytla možnost splnění nějakého přání, jež souvisí s vaší profesí nebo osobním životem, jak by takové přání znělo?

Těch přání je celá řada. Jak se ale říká, neměla by se vyslovovat nahlas, a tak si je raději nechám pro sebe. Třeba se mi pak nějaké vyplní.