Boží Dar hostil uplynulou sobotu a neděli filmový festival outdoorových filmů poprvé v historii. Sice jde o jeho jedenáctý ročník, protože tento festival je putovní, ale na Božím Daru měla tato akce premiéru.

My jsme se proto starosty Jana Horníka zeptali:

Zkušenosti z pořádání podobných akcí jste tedy neměli. Jak jste to vše zvládli?

Je pravda, že zkušenosti s pořádáním takovéhoto filmového festivalu jsme neměli vůbec žádné. Je úplně jiné, když se jakéhokoliv festivalu zúčastníte jako host, nebo jej naopak máte sám organizačně zajišťovat. Naší výhodou však byla skutečnost, že na Božím Daru po mnoho let probíhají různé sportovní nebo kulturní akce. V našem městě jsou lidé, kteří s takovými akcemi mají bohaté zkušenosti, a ty jsme se snažili využít. Jsem rád, že se nejednalo o organizátorský propadák a že jsme snad vše zvládli na solidní úrovni. Důležité bylo, že pomohli pracovníci města, božídarského Infocentra, dobrovolníci a brigádníci.

Jaké chyby byste už neopakovali?

Určitě by mělo dojít k propagaci festivalu aspoň půl roku dopředu a také by mělo dojít k včasnějšímu vyzkoušení technického zázemí tzv. „na sucho", protože ověřování její funkčnosti na poslední chvíli s sebou přináší zbytečně velké nervy.

S kým jste festival pořádali?

Festival jsme samozřejmě pořádali především ve velmi úzké spolupráci s hlavním pořadatelem Mezinárodního festivalu outdoorových filmů z Ostravy a s jeho projektovým manažérem Davidem Křetínským.

Kdo byli vaši spolupracovníci?

Jak již bylo uvedeno, velkou pomocí pro festival bylo zázemí města a jeho pracovníků. Nejbližšími spolupracovníky pak byli organizačně schopní přátelé a jeden z místních občanů i se zkušenostmi z oblasti filmového prostředí.

Zařadili jste tento festival do malých projektů EU, v jejichž rámci se na Božím Daru pořádají tak úspěšné akce, jako byl maraton nordic walking pro veřejnost?

Ano, požádali jsme Euregion Egrensis o dotaci z Fondu malých projektů, protože sport ani kultura neznají hranic, a už vůbec ne s takovouto festivalovou náplní, jako představovaly filmy s outdoorovými aktivitami dobře prezentovatelnými pro obyvatele česko-saského pohraničí bez ohledu na jejich rodnou řeč.

Hostem festivalu byl Leopold Sulovský, první Čech, který zdolal Mount Everest. Setkal jste se s ním?

Skutečně Leopold Sulovský byl vedle reprezentačního snowboardisty Matěje Nováka hlavním hostem festivalu a dá se říct, že i jeho hvězdou. Tento dodnes aktivní horolezec je příkladem pro všechny, že i tak náročný sport lze mnohdy dělat na velmi vysoké úrovni i v pokročilejším věku. Na festivalu byl přítomen po jeho první dva dny a spolu jsme zhlédli všech pět bloků filmů, kdy v bezprostředně na ně navazujících debatách ochotně sděloval návštěvníkům festivalu své dojmy, zejména potom k filmům, které byly s horolezeckou tematikou. I při doprovodných akcích festivalu jej jejich účastníci oslovovali a bylo příjemné, že je nikdy neodmítl, a to i když dotaz byl vznesen v němčině, tak nakonec pomohla angličtina nebo překladatel. Patří mezi lidi, kteří něco výjimečného dokázali a přitom zůstali normální. A to jej ctí.

Program přehlídky byl velmi pestrý. Diváci viděli nejen filmy o extrémních sportech, ale také si o nich mohli popovídat, součástí byly i afterparty a další akce. Vy jste se rozhodli tuto přehlídku umístit do kostela sv. Anny, což bylo velmi neobvyklé. Spojit duchovno s adrenalinem je ale také symbolické, to byl váš záměr?

Já se domnívám, že spojení duchovna s adrenalinem není jenom symbolické, ale že mnozí aktéři outdoorových aktivit při jejich plánování očekávají mnohdy podporu seshora. Nějakého lidmi uctívaného nebo jenom vlastního boha má většina z nich v sobě a v duchu se na něj obrací o podporu. Ale nejednalo se o záměr. Volba místa byla dána potřebou uspořádat festival za každého počasí a to šlo pouze uvnitř nějakého objektu. A protože město žádným větším prostorem nedisponuje, tak se zrodila myšlenka filmového festivalu v kostele.

Neprotestoval někdo, že jste kostel tak zvaně znesvětili?

Žádný protest jsme nezaregistrovali. Při převzetí kostela od katolické církve do majetku města v lednu tohoto roku, jsme sdíleli stejný názor, že božídarský kostel musí do budoucna zase začít žít. A to jak církevními obřady, tak kulturní nebo jí podobnou náplní. Kostel musí sloužit lidem a my pouze hledáme cesty, jak toho docílit. Dle našeho názoru můžeme takto s katolickou církví existovat v dobré symbióze. Jednu sobotu křtiny a druhou sobotu festival. Kostel začíná žít a to je dobře.

V extrémních sportech musejí mít sportovci kromě odvahy, fyzičky a šikovnosti také hodně štěstí. Jaké filmy vás na festivalu oslovily?

Z nabídky filmů na Božím Daru jsme se s Leopoldem Sulovským jednoznačně shodli, že to byl film „Kongo: Velký projekt Inga", kdy čtveřice extrémních kajakářů v čele se Stevem Fisherem vyráží na africký kontinent do smrtících peřejí Inga, které předchází pověst nejkrutějších bílých vod světa.

Lákají vás extrémní sporty?

Samozřejmě lákají, ale je to vždy o úměře k věku.

Na festivalu byly k vidění filmy o horolezectví, vodní sportovní filmy i cestopisy. Především však jde o místa, kam se jen tak někdo nedostane. Máte vy takové místo vysněné?

Vysněné přímo ne, ale fascinuje mne příroda Jižní Ameriky, zejména horské oblasti And, a rád bych viděl na vlastní oči nejvyšší vodopád Salto Angel ve Venuezele.

Festival outdoorových filmů byl na Božím Daru poprvé. Bude i příští rok?

Teď těsně po ukončení festivalu se to ještě nedá říci. Ten letošní docela zdařilý pokus o festival budeme muset ještě vyhodnotit a pak se uvidí.

Bude Boží Dar usilovat o to, aby se festival stal podzimní božídarskou tradicí?

Pokud se najde dost nadšenců a i finančních prostředků, aby se festival podařilo znovu uspořádat, a hlavní pořadatel by nám pořadatelství opět svěřil, tak by se určitě mohlo o novou podzimní božídarskou tradici jednat.