GLOSA: Když nám táhne na čtyřicet

„To mi chceš připomenout, jak jsme staří?“ reagoval můj spolužák na pozvání na sraz osmáků po pětadvaceti letech. Jsme staří? Nebo nejsme? Když mě osloví dejme tomu šedesátník „mladíku“ a suverénně mi začne tykat, použiji oblíbené rčení o tom, že mládí je kdesi a do důchodu je ještě sakra daleko. Na druhou stranu, když mi začne vykat sedmnáctiletá žába, za kterou se na ulici každý obrací, taky mi to není dvakrát příjemné. Tak jak je to tedy s tím stářím / mládím?
To, že jsem vyrůstal trochu jindy než ona sedmnáctiletá žába, jsem naplno pocítil při návštěvě ostrovského gymnázia, jehož jsem absolventem (sakra, už je to taky jednadvacet let...). Zatímco ona si tyká s nejrůznějšími technickými lahůdkami, já ještě nepochopil, jak funguje telefon s dotykovým displejem. Ona by zase nevěřícně zírala na „počítač“ IQ 151, vyrobený někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pro mě to ale byl první kontakt s počítačovou technikou vůbec. A kdybych jí řekl o programovacím jazyku Karel, nepochopila by.
Takže znovu: Jak je to s tím stářím? Říká se, že člověk je tak starý, na kolik se cítí. V tom případě je mi taky sedmnáct, i když proti tomu rodný list ostře protestuje. Že by už tedy nakonec přišla ta magická „nejlepší léta“?