Krásné zahrady mě fascinují. A vždy jsem obdivovala ty, kteří s prvními jarními dny zaklekli,  dřeli, pleli a sázeli. Mě se ovšem  týkala jenom ta krása, kterou vydupali ze země. Pak jsme zahradu zdědili. Lelkovala jsem na terase, relaxovala v přírodě a byla jsem spokojená. Jenomže pak jsem se začala nudit. Tu jsem ostřihla keřík, tu posekala trávník, sebrala stéblo a zasadila několik kytiček. Manžel mezitím nakupoval. Křovinořez, sekačku, mulčovač, hrábě, motyky a další zahradní výbavu. Mlčela jsem. Nějak mi nešlo na rozum, kdo to všechno bude používat. První rok jsme zahradu zvládli  pohledem, druhý rok už jsme tak trošku nakupovali trvalky, jarničky, skalničky, stromy a kdo ví co ještě. Pak jsme to přivezli, a začal problém. To všechno muselo do půdy. Pryč byly dlouhé a krásné dny plné slunce, s drinkem na terase. Lítala jsem jako zběsilá, sázela, plela, sekala a vztekala se. Zahrada se ale měnila. Pak bylo hůř. Manžel  zálibně prolistoval nabídku zahrádkářských časopisů, objednal, vyzvedl a přivezl. A odjel na kongres, sympozium nebo pro další várku. A na mě zbyla práce. Zahrada je nádherná věc. Protože vlastně neděláte nic jiného. A na manikúru můžete zapomenout. Ale  stojí to za to. I když je to pořádná dřina.