Zprávy z Norska, kde v pátek střelec Anders Behring Breivik zmasakroval přes devadesát svých krajanů, zněly jak z jiného světa. Stejně jako věta, kterou svůj čin obhajuje. „Bylo to hrůzné, ale nutné,“ řekl. Jak pochopit tohle šílené myšlení? O jeho smrtonosném řádění jsem přemýšlela v Bečově, kde si davy lidí užívaly sobotního veselí na tamních slavnostech. Nebylo mi z toho dobře. Mít strach je normální, ale mít strach z kolemjdoucího, že vytáhne zbraň a začne střílet, to ne. To byla ještě včera paranoia. Dnes už není. Vždyť Norsko je vyhlášené svou otevřeností, vlídnými lidmi a pohostinností. Když do této země před lety odcestoval syn, měla jsem co dělat, abych ho dostala zpět. Nechtělo se mu se vrátit, tak moc si ho tato nezakaboněná a krásná země podmanila. „Tam ani nezamykají auta. Nejsou takoví jako my, žlučovití, závistiví a pořád naštvaní,“ vysvětloval mi po příjezdu, který odložil téměř o dva měsíce. Norská otevřenost nyní pláče. Čelí ultrapravicovému extremismu, který ničí životy, čelí bolesti, čelí dokonaným vraždám, které zřejmě dlouho zrály v hlavě jednoho pomýleného, ale přesvědčeného muže. Ne, nelze to pochopit. Ani tolerovat.