Letos uplyne dvacet let od sametové revoluce a Karlovarský deník k tomuto výročí zahajuje seriál Dvacet sametových let.

Jako prvního jsme oslovili Jiřího Kotka, současného karlovarského i krajského zastupitele:

Vy jste byl mezi těmi, kteří v Karlových Varech jako první vysvětlovali principy demokratické společnosti a burcovali lidi z letargie. Jak na tu dobu vzpomínáte?
S odstupem času se na události té doby dívám shovívavě. Byli jsme stejní, jako jsme dnes, tedy až na detaily: mladší, vlasatí, v džínách… Kolem nás plandaly převážně červené vlaječky a třepetalo se to radostné života bytí lidí kolem, zválcované komunistickou propagandou, prošpikovanou fízly a udavači. Ti, co si to neuvědomovali a bylo jim lhostejné, co se děje kolem nich, byli spokojení a šťastní.
Hodně lidí skřípalo ze vzteku jen zuby, ale byli sevřeni tak těsnou kazajkou, že neměli na to, aby se tomu postavili. Tenkrát jsme si dodávali síly, když jsme nás nazývali mlčící většinou. Hodně lidí věřilo, že to musí prasknout, nemohlo to vydržet, takže to veliké přání se nakonec dovršilo listopadem.

Vy jste pořádali shromáždění před hlavní poštou v době, kdy nebylo vůbec jasné, jak vše dopadne. Co vám tehdy běželo hlavou?
Byli daleko odvážnější lidé, kteří byli vězněni a všelijak persekvováni, ti pro mě byli energií. Dodneška však zůstali v ústraní či zcela neznámí: Cibulka, Devátý, Gruntorád, Šavrda, Marvanová, Šabata, Pavel Wonka… stejně jako řada normálních lidí, kteří měli nějaký „škraloup“ a nemohli svobodně pracovat, žít, studovat, vychovávat děti.
Já jsem byl svobodný a dostatečně vědomý si toho, co bylo kolem. To mě rozhoupalo, takže kdo jiný, když ne já, a kdy, když ne v té době. Vlastně jsem neměl jinou volbu na výběr, musel jsem. Přišlo mi to přirozené v návaznosti na to, co se dělo posledních pár let. Geopolitická situace ve východním bloku, otevřené demonstrace, exodus východních Němců… o odvaze jsem nepřemýšlel, přišlo mi to správné, a proto samozřejmé.

Byl jste připraven nést následky?
Samozřejmě. Byl jsem svobodomyslný až tak daleko, že jsem k následkům svého svobodomyslného chování přiřazoval i odpovědnost za něj.

Pro současné mladé lidi je už i listopadový samet historií. Zajímají se o tu dobu? Chtějí informace, oslovují vás?
Až posledních pět let jsem zaznamenal mezi mladými lidmi zvýšený zájem o tu dobu. Na střední školy totiž přišli noví, mladí profesoři, kteří nevědí, že se mají bát nadřízeného, politicky dosazeného ředitele. Žijí už totiž tak, jak jsme si to představovali a pro co jsme cinkali – pro svobodu. Takže se stalo, že mě (profláknutého, permanentního revolucionáře, jak o mně s despektem říkají staronové struktury) pozvali mezi studenty na debatu o listopadu ´89.
Jejich starší kolegové si to nedovolili, protože mají svá stigmata. Koneckonců, divíte se? Když vidím ty dnešní ředitele a jejich stranické koaliční loutkovodiče, kteří jsou „shora“ sami vedeni… nedivím se, proto si tady nedovolím vyseknout kompliment těm několika konkrétním pedagogům, abych na ně neuvalil klatbu.

Jak vnímáte současnou demokracii?
Když si přečtete výše uvedené odpovědi a prolnete je dovětkem „…stejně jako dnes“, tak to nebude daleko od reality mého vnímání. Na jednu stranu jsem šťastný, že žiji ve svobodné době. Mohu si dělat, co chci, reptat nahlas, dokonce vydávat noviny, můžu dokonce nosit zbraň – což byla Fidelova poučka o nejvyšším stadiu demokracie. Co bych měl chtít více? Systémově je to nastavené dobře!
Dál je to jen o lidech, jak už léta dokola opakuji. O těch, kteří vládnou, a o těch, kteří si to nechají „demokraticky“ líbit. Vždyť si to, v čem žijeme, lidé sami dokola volí. Chtějí ODS, máme ji. Chtějí ČSSD, máme ji. Dokonce kralují a kradou společně. Chtějí k nim „nového“ Kalouska, komunisty, Žlebky… budou je mít. Ale nemusí a k tomu stačí tak málo, využít toho nejsilnějšího práva, které mají – volit! Chce-li někdo vážně změnu, nesmí si nechat vymývat mozek marností pěti procent volební hranice a musí jít volit trpaslíky, kterých je na kandidátkách vždy dostatek. Prostě nebát se „vyhodit“ ten hlas.

Stále máte nálepku buřiče. Myslíte si, že je to proto, že pořád hlasitěji a ostřeji kritizujete současné poměry na radnicích, samosprávách, poukazujete na provázanost politické a podnikatelské sféry, lobby, která vládne bez ohledu na zájmy lidí?
Jak jsem výše povyprávěl, zařadil jsem se do té skupiny lidí, kteří si nechají vládnout pouze do určité míry. Tu dávám veřejně najevo. Stejně jako tenkrát se domnívám, že je tady „mlčící“ většina, na kterou mě mrzí, že i v dnešní době mlčí. Bohužel pod svícnem skandálů a v tunelech koaličních intrik je taková mlha, že se řada lidí přihřívá se svými drobnými poťouchlostmi. Je to šíleně krátkozraké a společnost Čechů se po desítkách let totality zahrabává do ještě většího marasmu. Děti nám to však vyčtou, protože v takovém společenství se prostě nedá žít.

Která kauza vás v poslední době vyvedla z míry?
Samozřejmě skandál Západočeské univerzity. Právnická fakulta řadu let plodí rychlokvašené posluhovače nové totality: úředníky, policisty, prokurátory, exekutory… Můj kolega, právník Karel Jelínek, již před sedmi lety rozkryl za golfem v Cihelnách plzeňskou právnickou chobotnici. Takže to, že dnes prasklo, jak ke vzdělání přicházeli, je pro mě důkazem, že systém funguje, jen je v něm hodně lidí, kteří ho deformují nebo brzdí. Prostě slušní lidé musí pochopit, že slušnost nesmí být slepá a tolerantní. Není nic drzého a nehorázného, když poslední roky říkám, že v naší společnosti se formuje mafie. Ano, je to realita. Důležité je si to uvědomit. Lidé se totiž sami postupně rozhodnou, kdo se stane její součástí a kdo ne.