Takřka 130 milionů korun musí mít „na knížce“ společnost Sedlecký kaolin na rekultivace stávajících i plánovaných lomů. Povinnost vytvářet tento fond dává všem těžebním organizacím zákon. Pokud by kterákoliv firma fond nevytvořila, nebo nezrealizovala rekultivace důlního díla, hrozilo by jí podle Ivo Lukeše, vedoucího oddělení přípravy výroby Sedleckého kaolinu až odebrání těžební licence.

„Plány rekultivací schvaluje a vytváří ministerstvo zemědělství. V praxi to znamená, že pokud rekultivujeme, máme přesně určeno, jak má krajina po těžbě vypadat,“ konstatoval Lukeš. Podle jeho slov je tedy nemožné, aby v místě, kde před těžbou byla zemědělská půda, vznikl svévolně například rybník. „Většinu rekultivovaných pozemků, přibližně 80 procent, vracíme zpět do zemědělského půdního fondu,“ upřesnil.

Vrátit lokalitu, kde už těžba skončila, zpět zemědělcům, je podle Lukešových slov nákladné a efekt bývá problematický. „Kdyby se dalo využít některé lokality jinak než na zemědělskou půdu, by bylo často zajímavější. Dokonce i představitelé měst a obcí dotčených těžební činností si často přejí, abychom z vytěženého lomu udělali například už zmiňovaný rybník. Někdy to sice jde, ale je to záležitost namáhavého přesvědčování ministerských úředníků,“ posteskl si vedoucí oddělení přípravy výroby Sedleckého kaolinu.

Nad tím, zda a jak provádí těžební společnost rekultivační práce, dohlíží podle Lukeše celá řada orgánů. „Vedle Báňského úřadu jsou to prakticky všechny orgány, které mají na starosti ochranu půdního fondu,“ potvrdil Lukeš fakt, že jsou těžaři pod neustálým drobnohledem.