VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Osudy: Vzpomínky Magdaleny Horetzké

Karlovy Vary - Kompletní vydání vzpomínek Magdaleny Horetzké

25.7.2011 6
SDÍLEJ:

Magdalena HoretzkáFoto: Deník

O svoje vzpomínky, které ji pronásledují téměř sedm desetiletí, se rozhodla podělit Magdalena Horetzká z Karlových Varů, které letos bude už osmdesát devět let. Historické události, slavné i ty neblahé, mají zůstat uchovány v paměti národů. Žádná učebnice historie je však nedokáže přiblížit tak jako příběhy pamětníků. Toto jsou vzpomínky z války, v níž tehdy mladičká žena přišla o celou rozvětvenou rodinu.

V posledních několika letech si zapisovala, o čem večer před usnutím přemýšlela. Tyto útržkovité myšlenky později seřadila a doplnila. Tak vznikla její písemnost, o kterou mají nyní zájem muzea v Praze i v Izraeli. „Sepsala jsem to ručně a do tištěné podoby to pak přepsal a ještě podle mých vzpomínek doplnil jeden mladý člověk s velkým `Č`, magistr Lukáš Květoň z karlovarské Židovské obce,“ předeslala autorka.

Jak se nám svěřila, v mládí o tíživých zážitcích nedokázala vůbec mluvit. „Když jsem se vrátila z koncentračního tábora v Osvětimi, ještě několik let jsem téměř vůbec nemluvila. Byla jsem například schopna domluvit se v zaměstnání, ale jen o tom, co jsem potřebovala k práci,“ nastínila paní Horetzká svoje tehdejší duševní rozpoložení.

Dobře na tom nebyla ani fyzicky. Po návratu z koncentráku tehdy mladá žena vážila jen dvacet devět kilogramů. Ale přežila! A to i přesto, že ještě nějakou dobu před transportem v Maďarsku podstoupila náročnou operaci. Ta jí zachránila život, ale v Osvětimi jí mohla lehce přivodit smrt. „Musely jsme nahé předstoupit před doktora Mengeleho, který rozhodoval o životě a smrti. Moje jizvy na těle naštěstí neviděl. Ostatní dívky mě totiž kryly svými těly,“ vysvětlila zázrak své záchrany.

Po válce se z celé rodiny shledaly jen dvě mladé ženy – Magdalena a jedna její sestřenice.

Mládí je silné a vůle žít také. A tak se Magdalena Horetzká pomalu zotavovala z psychických i fyzických útrap. Dočkala se i lásky, přivedla na svět syna, ale nebýt jeho, zůstala by na světě opět osamocená. Vychovávat ho už musela sama. To bylo o to náročnější, že chlapeček byl zpočátku nemocný – v raném dětství se na něm odrazilo matčino podlomené zdraví. Tak ale, i přes všechnu prožitou bolest, konečně začal její nový život, život, jaký zná většina z nás. Dnes už se dočkala i prvního pravnoučátka…

Zbytečně utíkáš, zbytečně se bráníš, svému osudu se neubráníš.“
Katalin Karády – maďarská zpěvačka

Předválečné období

V osud sice nevěřím, ale kdo ví…?
Narodila jsem se 18.12.1922 na Slovensku v obci Šurany, která leží mezi Novými Zámky a Nitrou. Směrem k Novým Zámkům se mluvilo maďarsky, směrem k Nitře slovensky. Šurany byly slovenská obec. Rodiče mluvili slovensky, maďarsky a německy. Moje mateřská řeč byla maďarština. Otcovu rodinu jsem moc neznala, protože příbuzné měl v Jugoslávii, Maďarsku a v jiných zemích a tehdy za první republiky se tolik necestovalo. Maminčinu rodinu jsem znala, protože bydleli blízko nás a často jsme se stýkali.

Maminka se jmenovala Gizella Horetzka, byla to hezká a chytrá žena. Povoláním byla švadlena. Starala se dlouho o své mladší sourozence, protože její rodiče brzy zemřeli. S námi žila ještě maminčina sestra Kateřina. Kateřina s mou maminkou v době první světové války působily jako zdravotní sestry a ošetřovaly zraněné vojáky. Nějaký čas s námi bydlela také druhá maminčina sestra, to když se rozvedla se svým mužem, ta se u nás starala o domácnost. Maminka měla ještě jednu sestru, která byla vdaná v Šuranech a měla dvě dcery, Fridu a Julii. S Julií jsem se přátelila a byly jsme jako dvě sestry, ovšem úplně rozlišných povah. Já jsem byla spíše plachá a uzavřená a ona byla temperamentní a živá. Za maminkou chodily ženy z města nejen kvůli šití, ale také aby se s ní poradily o svých problémech. Maminka byla neobyčejná žena.

V Šuranech žilo i dost starších a nemocných lidí, a když byly větší židovské svátky, tak maminka od zámožných rodin získala peníze a spravedlivě je rozdělila mezi chudé. Jedna naše známá, která pocházela z velmi chudé rodiny, nikdy nechtěla od maminky žádné peníze přijmout. Uměla ale trochu šít, tak ji maminka pozvala k nám a nabídla jí, že může dělat drobné opravy, tím ji maminka donutila peníze přijmout. Maminka byla známá i tím, že látku, kterou jí zákaznice přinesla, stříhala bez střihu. Stačilo jí, že zákaznici vzala míru, a podle modelu šaty ušila. Jednou ji tamější ženy poprosily, aby odjela do Budapešti k jednomu dobrému krejčímu, naučila se u něj střihy a pak je tyto střihy doma také naučila. A tak se také stalo. Maminka odjela, střihy se naučila a potom to také naučila ženy v Šuranech, samozřejmě bezplatně. Věřím, že kdyby maminka přežila válku, byla by jednou z nejlepších módních návrhářek v Praze nebo jiném velkoměstě.

Otec se jmenoval Zikmund Horetzky. Předtím, než poznal maminku, pracoval v Jugoslávii, kde měl bratra lékaře. Když se vrátil do Šuran, zamiloval se do maminky a vzali se. Otec byl moudrý a hodný člověk. Byl velmi tolerantní, vůbec mu nevadilo, že s námi bydlely maminčiny sestry. Pracoval ve mlýně jako skladový účetní. V jednom objektu byl i cukrovar a vše patřilo anglické společnosti. Od této společnosti jsme dostali do nájmu byt i se zahradou, ve kterém jsme až do války bydleli. Tatínek dostával také pravidelně tzv. deputát: mouku, cukr, dříví. Čtvrť, kde jsme v Šuranech bydleli, se jmenovala Cukrovarská kolonie.

Rodiče na mne byli velmi hodní, nikdy mne nebili. Jen jednou jsem dostala políček, a to od maminky. Když jsem chodila v Nitře do obchodní školy, tak jedna spolužačka navštívila své příbuzné v Šuranech a maminka chtěla, abych ji k nám pozvala. Já jsem si postavila hlavu a mamince odsekla: „Moje kamarádka to není, nezvu ji!“ V tu ránu mi maminka vlepila pohlavek. Plakala jsem tak dlouho, až maminka přišla, ať už nebrečím, ale že podle ní by se slušelo tu dívku k nám pozvat, když je to spolužačka.

Pravidelně jsme odebírali maďarské noviny a také tamní Divadelní noviny, které si maminka přečetla za celý týden vždy v sobotu, jindy neměla čas. Já jsem je také četla, spolu s nimi i maďarské knihy, a tak jsem se naučila pravopis, aniž bych si to odůvodňovala po gramatické stránce.
Hodně jsem četla, maminka s tatínkem mne nechali. Zato když viděli, že jen tak bloumám, hned jsem uslyšela: „Pojď! Dám ti nějakou práci.“ To vše si vybavuji a vzpomínám na ně s láskou.

Chodila jsem do židovské obecné školy, tehdy jsem slovensky neuměla, ale během roku jsem se celkem naučila. Z té doby si pamatuji na mého učitele Samuela Koše. Byl to výborný pedagog, který mě různým způsobem velmi povzbuzoval. Zahynul na pochodu smrti, z celé jeho rodiny se zachránil pouze jeden syn, který žije v Izraeli. Do židovské obecné školy chodily také děti z takzvaných lepších rodin, jako starostova dcera Lidka Oravcová, české děvče Naďa Izakovičová a jiné, na jejichž jména si již bohužel nepamatuji. S učitelem Košem a s rodinou Spitzerovou se mí rodiče přátelili.

Po obecné škole jsem chodila do měšťanky, kde jsem zpívala ve velkém pěveckém sboru. Život šel dál a po měšťance jsem chodila v Nitře do dvouleté obchodní školy a bydlela jsem u svých příbuzných, u maminčiny sestry Aranky, která měla dvě děti, Martu, která byla o rok mladší než já, a Jana. Maminka ještě měla v Seredi vdanou svou nejmladší sestru Sidonii, ta měla také dvě děti, Aničku a Pavlíka. Anička k nám jezdívala na prázdniny, oči měla krásné jako Greta Garbo. Mně říkávala andílku, zřejmě že jsem byla modrooká a plavovlasá. Maminka měla ještě bratra, ale ten zemřel v mládí na tetanový bacil. Se všemi, i vzdálenými příbuznými jsme se navštěvovali. Vzpomínám si, že v Bratislavě žil náš vzdálený příbuzný Viliam König. Byl ředitelem na tamním židovském gymnáziu. Jeho žáci při vyvolání odpovídali ve slovenštině, němčině nebo maďarštině. Prostě tak, jak kdo uměl. Tento člověk mi koupil první housle. Hrála jsem na ně tři roky, ale pak náš domácí lékař přemluvil rodiče, že mi hru na housle ze zdravotních důvodů nedoporučuje. Klasickou, melodickou hudbu i zpěv mám stále ráda a v naší rodině se také hodně zpívalo.

Na sobotu a neděli jsem z Nitry jezdila domů. A tak čas ubíhal a už byl rok 1939. V roce 1939 ke konci školního roku se to stalo, Nitra se stala Slovenským státem a Šurany obsadilo fašistické maďarské vojsko, které přijelo i s rodinami. A první bylo, že maďarští vojáci v Šuranech na náměstí vytloukali a vyrabovali všechny židovské obchody. V té době mi bylo 17 let. Ve škole nastal zmatek, slovenští studenti, kteří byli fašistického smýšlení, napadali české profesory s pokřikem: „Češi do Čech!“ To si živě pamatuji.

Válečné období

V následujících letech jsem už jako židovka nemohla chodit do školy. Mamince vzali živnost, otce propustili z práce. Maminka byla tak vyhlášená švadlena, že žena starosty a i jiní lidé zamhouřili oči, a tak pro ně šila dále i bez živnosti. A nic se jí nestalo, nikdo ji neudal, prostě šila dál.
Z této doby, z konce roku 1939, si vzpomínám na nepříjemný incident. Když Šurany obsadilo maďarské vojsko, tak se v tamním římskokatolickém kostele obyvatelé vzbouřili proti okupantům. Propukla přestřelka a zastřelili jednu dívenku, Marušku Kokošovou. Tuto událost připomíná před tamním kostelem pomníček. Její maminka měla jen jednu nohu a žebrala. Otce asi neměla.

Když v roce 1942 začaly transporty ze Slovenska, moji příbuzní z maminčiny strany z Nitry a Seredi byli mezi prvními, kteří museli odjet. Už jsme je nikdy neviděli.

A pak už nevím, jak se to stalo, zřejmě kvůli událostem s příbuznými ze Slovenska jsem přestala jíst a pít. Zřejmě to bylo z psychických důvodů. Kupodivu byla v Budapešti židovská nemocnice, když mne tam vyšetřovali, měla jsem jenom 29 kilogramů. V nemocnici jsem prošla mnoha vyšetřeními, ale žádnou diagnózu nezjistili. Podotýkám, že v Maďarsku byla ještě otcova sestra, která se vdala za vdovce a ten měl dvě děti, Flóru a Vojtěcha, maďarsky Béla. Béla byl novinářem. Flóra byla ode mě starší o patnáct let, byla neobyčejně chytrá a vzdělaná, studovala ve Francii na Sorbonnské univerzitě. A když v té nemocnici nic nezjistili, tak Flóra se obrátila na nějakého profesora Szondiho, u kterého mě objednala. Tento profesor Szondi byl maďarský psychiatr, který založil metodu psychologie osudu a je známý svými testy s fotografiemi psychotiků, podle kterých u pacientů objevoval skryté vlohy a sklony osobnosti. Když jsem k tomuto profesorovi vkročila, tak okamžitě řekl diagnózu, jmenovala se Symondsova nemoc, totiž odumření mozkové hypofýzy. Změřil mi jen tlak a teplotu. Pak mi řekl, že mi zbývají jen dva měsíce života, ale že zná chirurga, který se zabývá transplantací hypofýzy a i jinými transplantacemi. Byl to profesor Kubányi, který mi posléze transplantaci provedl, podotýkám, že jsem musela nějaký čas čekat na vhodného dárce, tedy na smrtelný úraz jiného člověka. Tehdy bylo takto operováno devět případů na celém světě. Operace se podařila a po pár měsících jsem se zotavila. Musela jsem často chodit na prohlídky do budapešťské nemocnice, proto jsem bydlela u otcovy sestry v Budapešti.


Protože jsem nemohla chodit do školy, tak jsem se učila šít prádlo. Moc mi to ale nešlo.
Židé v Šuranech, kteří měli vyšší postavení, se museli vystěhovat ze svých krásných bytů. A jedna paní, jmenovala se Kemmeová, se synem Petrem bydleli nějaký čas u nás.

Když Němci obsadili Budapešť a celé Maďarsko, bydlela jsem stále u příbuzných v Budapešti. Já a maminčina sestra, která byla toho času shodou okolností také v Budapešti, jsme se chtěly dostat domů. U vlaku nás maďarští vojáci legitimovali, a protože jsme měly v dokladech záznam, že jsme židé, naložili nás do policejního vozu a odvezli do věznice v Mošoni. Nevím přesně, jak dlouho jsme tam byly. Po jednom hodném hlídači jsme poslaly lístek domů. Příbuzní se snažili nás z této věznice dostat, ale nedařilo se. Po nějakém čase nás pustili, a když nás propouštěli, řekli nám, že můžeme poděkovat ministrovi Jarošovi.

Pustili nás, ale jak teď domů? V Šuranech naproti našemu domu bydlel kožešník pan Dvorský, kterého maminka požádala, aby nám pomohl. Tento pán vzal doklady své manželky a dcery, takže moje teta byla jako jeho manželka a já jako jeho dcera. A tak jsme se přes kontroly dostali do Nových Zámků, kde nás zastavil muž oblečený v esesácké uniformě. Myslela jsem, že je s námi konec. Tento esesák se s panem Dvorským znal, protože jsme museli jít domů pěšky, vzal nám zavazadla. Z Nových Zámků totiž nebylo vlakové spojení domů do Šuran. A tak jsme se s panem kožešníkem a mužem v esesácké uniformě pěšky dostali bez kontrol domů. Dodnes nevím, kdo byl muž v esesácké uniformě zač a proč nám pomohl.
Doma v Šuranech jsem se měla každý den hlásit na četnické stanici. Dnes si při usínání vybavuji, že to mohl být impuls, že bych v Budapešti s falešnými doklady válku v klidu přežila.

Němci v Šuranech zřídili ghetto, bylo to v dubnu roku 1944, kam soustředili místní židy, tedy i naši rodinu. Ghetto se nacházelo u synagogy v prostoru dvou ulic a náměstí. Všechny byty v ghettu byly přeplněné lidmi. Nebyl tu dostatek vody ani jídla a hygienické podmínky byly strašné. To jsme ovšem nevěděli, co nás teprve čeká. Už nevím přesně, jak dlouho jsme tam pobývali. Myslím, že asi tak dva měsíce. Po tolika letech si člověk už nemůže přesně vzpomenout. Z ghetta jsme museli pravidelně chodit na polní práce.

Potom nás z ghetta vzali do Komárna, bylo to tuším v červnu roku 1944, do takzvaných katakomb. To byla podzemní kasárna a tam nás umístili. Ve dne jsme mohli odtud ven, měli jsme s sebou jen ruksaky s nejnutnějšími věcmi. Hlídali nás tam maďarští četníci, kteří měli čepice s kohoutím peřím.
Nastala doba našeho transportu. Z katakomb nás odvedli na nádraží v Komárně, kde již byly přistaveny dobytčí vagóny. No a nahnali nás do těch vagónů. Byli jsme tam skutečně nacpaní. Mysleli jsme, že nás vezou někam na práci. Jedna Češka, která stála na peroně, ještě než se vlak rozjel, se odvážila jít až k vagónům a paní Kemmeové a jejímu synovi Petrovi hodila balíček jídla. Bylo to od ní velmi odvážné. Tato žena, jmenovala se Gusta, zřejmě zachránila pana Kemmeho a jejich dalšího syna Egona. Říkalo se, že oba dva celou válku ukrývala. Můj otec dostal po cestě ve vagónu nervový šok a začal křičet: „Lidičky, vždyť nás vezou na smrt! Vy to nevidíte, vždyť nás vezou na smrt!“ Snažili jsme se ho utišit, že budeme pracovat. Vlak cestou často stál a ti, kteří nás hlídali, byli ještě maďarští vojáci a říkali nám: „Jestli máte u sebe nějaké šperky nebo jiné cennosti, tak nám to dejte, stejně vám to vezmou.“

Asi dva dny nás takhle vezli, nevěděli jsme kam, okna tam nebyla, jen takové malé skuliny. Podlaha vagónu byla pokryta lidskými výkaly a močí. Němci dělali všechno za šera. Ještě za šera vlak zastavil, otevřely se dveře vagónu a postavy v pruhovaných šatech nás za řevu: „Rychle, rychle, rychle!!!“ vyhnaly z vagónů. Chtěli jsme jako rodina zůstat pospolu, ale byl tam takový zmatek, že jsem se držela jen sestřenice Julie. A ztratila jsem ostatní. To bylo naposled, co jsem viděla své rodiče.

Z rampy nás nahnali rovnou do sprch, tam jsme se musely vysvléknout a všechno dát pryč. Osprchovali nás a ostříhali vlasy a ochlupení. Všechny nás něčím namazali, čert ví, co to bylo. Každé dali nějaké hadry na oblečení.

V Osvětimi nás ubytovali v ještě nedostavěném baráku, kde byla okna napříč a Němci ze záliby stříleli do těch oken a smáli se. Ležely jsme na zemi. Pak přinesli nějakou teplou vodu, ve které něco plavalo. Byla to polévka. Julie to odmítla, že jíst nebude. Říkala jsem jí: „Budeš to jíst, jestli chceš žít, tak budeš!“ Bylo to hrozné jídlo, ale nedalo se nic dělat.

Když jsme se ptaly polských děvčat, kde by mohli být naši rodiče, bez ostychu ukázaly ke krematoriu a řekly: „Tam se z nich kouří.“
Asi za dva dny nás vzali do jiných baráků, kde byly takové palandy. Ovšem to bylo jen na spaní. Protože jinak jsme celý den stály na takzvaném Appelplatzu. Stály jsme tam nekonečně dlouho, většinou v pěti řadách.

K jídlu jsme dostávaly každá kousíček chleba, a jak už jsem uvedla, řídkou polívku v hrnci, který koloval mezi námi. Stávalo se také, že na poslední se nedostalo. Chléb jsme si dávaly k hlavě, aby nám jej nikdo nevzal. Měly jsme strašný hlad a byla jsem svědkem, že hlad dokáže strašné věci. Po válce jsem dostala od sestřenice Julie v maďarštině báseň od doktorky Julie Tauber, která se mi vždy vybaví v této souvislosti. Přeložila jsem ji.

Chléb
(Dr.Julia Tauber)
Víš co je chléb?
Černý nebo bílý?
To je vše, to je život.
Zachrání Tě před hladem
a smrtí.
Když chléb jíš
nebo ho vezmeš do ruky
jen čistou rukou sáhni po něm
jen vroucně se dívej naň.
Ach, chléb, životodárný chléb
byls mojí nadějí.
Hladově jsem Tě čekala,
navždy jsem Tě žehnala.
Kdo chléb krade, není
zločincem,
kdo kamenem ho uhodí,
není člověkem.
Když hladový chléb vidí,
přítele za něj zabije.
Neodsuzuj ho, nebuď přísný,
ne rozum to dělá, ale žaludek,
který nezná zákony, pravidla,
jen sebe a hlad.
Do té doby ať není mír,
pokaždé bojuj zaň,
že každý má právo mít chléb,
černý nebo bílý.
Protože chléb je Písmo svaté
není nic posvátnějšího.
Chléb je modlitba
nejsvětější skutečnost.



V Osvětimi jsme nepracovaly, bylo tam jenom trýznění. Jen stát a stát, hodiny stát na appelplatzu. Neustále nás počítali. Naproti našemu appelplatzu byly ostnaté dráty a za těmi dráty byli muži, kteří neměli šatstvo, a to byly už jen kostry. Viděly jsme tam také takové žebřiňáky, na které nakládali mrtvé, a když je na ten vůz házeli, tak to znělo, jako když spadne kus dřeva na zem. A odváželi je. Jedna žena ze zoufalství utíkala k těm drátům, samozřejmě byl konec jejího utrpení.

Pamatuji si, jak esesáci přivedli jednu ženu, která chtěla zřejmě utéct. Před námi ji tam trýznili. Musela na kolena, bili ji až do nekonečna, až ji ubili. Pak ji odtáhli, nevím kam.

V Osvětimi jsme byly dost dlouho, ale člověk tam ztratí pojem o čase, takže přesně nevím. Jednou nás nahnali do jednoho baráku, kde seděli další vězni, kteří nám měli vytetovat čísla. Mysl jsem měla dobrou, koukala jsem, která vězeňkyně hezky píše. Nějak jsem se dostala k Rumunce, která mi tetovala číslo. A věděla jsem, že jedna spolužačka mojí sestřenice Flory se vdala do Rumunska, zrovna do Sedmihradska, a byla učitelka. Tak jsem se té dívky, která mě tetovala, ptala, protože uměla maďarsky, jestli náhodou neznala tuto učitelku. Ona odpověděla: „Jo, znala, ale už nežije.“ Od té doby jsem byla číslo A – 217 02. Po tetování nás znovu osprchovali a musely jsme ven do zimy nahé, kde nám dali nějaké šaty. A to už nás vzali zase do vagónů a vezli někam na práci.

Odvezli nás do pracovního tábora Plasov na předměstí Krakova. Byl tam kamenolom.

Byl to hrozný tábor. Jediné štěstí bylo, že tam nebyla plynová komora. Jinak tam dozorci měli psy a poprvé jsme se setkaly s tzv. kápy. Byl tam velký vyasfaltovaný appelplatz. Později jsme se dověděly, že pod tím asfaltem jsou vlastně také mrtvoly. Bydlely jsme ve dřevěných barácích, které byly plné blech, myší a krys. V kamenolomu jsme nosily kamenné kvádry, jeden kvádr jsme nosily vždy po dvou. Nebo jsme do úmoru kopaly čekanama. Byla to bezvýznamná práce, jen trýznění. Na práci nás vodil a dohlížel nad námi kápo, byl to takový starší pán. Tento pán, ač to byl kápo, a několikrát jsem se přesvědčila, že kápové byli často horší než esesáci, byl na nás hodný. Jednou jsme se ho zeptaly, co znamená to slovo kápo, a on nám německy odpovídal: „Das mann schlagen zoll.“ Jako že nás má bít, ale on nás nebil. Nakonec nám řekl: „Nedělejte a já vám dám znamení, až půjde dozorce, abyste začaly pracovat.“ Napříště jsme se k tomuto muži na appelplatzu chtěly zase dostat, jenomže pro nás přišel zase jiný kápo. Ostatní kapové už nebyli takoví jako ten starší pán. Vzpomínám si na jednoho z těchto kápů, byl to takový mladý muž, údajně pocházel z Rakouska, jmenoval se Erich, krasavec to byl. Ten na nás křičel, řval a nadával a nutil do práce. Byl hezky oblečený. Pak jsme se později dozvěděly, že ho Němci zneužili jako homosexuála a on spáchal sebevraždu.

Moje sestřenice Julie, která byla v lágru Plasov se mnou, tam dostala spálu. Dali ji tedy do jiného baráku. Už ani nevím, jakým způsobem se mi podařilo pro ni ukrást takové malé zelí. Svůj chleba jsem nejedla, střádala jsem ho a házela jí ho přes plot. Myslím, že jí to zachránilo život. Její nemoc nás na celý zbytek války rozdělila, protože když ji dali do jiného baráku, odjížděla i jiným transportem pryč z Plasova.

Když se blížili Rusové ke Krakovu, tak nás znovu navagónovali a odvezli zpátky do ženského lágru Osvětimi – Birkenau. Zase nám ostříhali vlasy, které nám mezitím dorostly. Vyhnali nás ven na mráz, musely jsme se postavit do kruhu. A začala selekce. Obcházel nás známý vrah – lékař Mengele. Myslela jsem si, že je se mnou konec, protože si určitě všimne mých jizev po transplantaci. Děvčatům, která stála kolem mě, se podařilo skrýt mé jizvy. Mengele si jich nevšiml, to bylo moje velké štěstí. Možná to byl osud, ve který nevěřím, nevím. V Osvětimi jsme byly nějakou dobu, zase proběhlo spoustu appelplatzů. Vzpomínám si, jak jednou u sprch v Osvětimi začala jedna z dívek blouznit. Jmenovala se Erika Wollnerová. Myslely jsme, že je s ní konec, ale její sestra Marta, nevím odkud, přinesla trochu vody. Erika ji do dna vypila a vzpamatovala se. Podotýkám, že ve sprchách esesáci pustili buď vodu, a kdo byl vybrán na smrt, tak plyn.

Za nějaký čas nás transportem převezli na práci do českého pohraničí, do Sudet, k Trutnovu, do pracovního tábora Ober-Altstadt – Horní Staré Město. Pracovaly jsme v továrně, kde se vyráběla příze pro válečné účely. Továrníkem tam byl jistý Kluge. Pracovala tam s námi také polská děvčata, která zřejmě nebyla v Osvětimi, polské dívky nebyly ostříhané a měly i z domova nějaké věci. Tyto dívky byly úplně jiné než Polky v Osvětimi, ty byly velmi hrubé. Polské dívky z továrny byly hodné, každá nám ze svých věcí něco dala.

V továrně jsem pracovala u stroje, kde se za chodu musely navazovat nitě a dolévat olej do stroje. Pracovala jsem od dvou hodin odpoledne do dvou do noci. Dlouho mi trvalo, než jsem se to naučila. Jedna z těch polských děvčat, která nebyla tak hodná, mi jednou řekla: „Jestli se to nenaučíš, tak tě udám Němcům!“ Ostatní Polky jí řekly, jestli to uděláš, tak budeš vidět, co s tebou uděláme. Nakonec mě neudala. Za nějaký čas jsem se to naučila. Dokonce jedna z nás tam, nevím kde, sehnala pletací jehlice a přízi, tak jsem si tam upletla teplé podkolenky, které jsem nosila ještě dlouho po válce.

Stalo se, že při pravidelném sčítání Němci zjistili, že jedna vězeňkyně utekla. Tak nás nechali stát a stát. Pak nám řekli, že tu dívku chytili a zastřelili. Nebyla to pravda, protože po válce, když nás osvobodili, se objevila. Schovával ji nějaký Čech.

Vzpomínám si, že jsme zde měly menší skříňky asi po pěti, tam jsme si každá dala svůj malý kousek chleba. Najednou jeden chléb zmizel. Marta Wolnerová podezřívala mne, že jsem ho vzala. Já jsem se samozřejmě bránila, protože to nebyla pravda. Věděla jsem, že jedna paní z Rumunska, která tam s námi byla a měla tam i svou sedmnáctiletou dceru, ten chléb pro svou dceru vzala. Neprozradila jsem ji.

Při práci na nás dohlížela mistrová z Ober-Altstadtu, která byla hrozná. Dohlížela na nás také jedna esesačka, která nebyla špatná. Byla také z toho města a později jsme se dozvěděly, že byla bez práce. A někdo jí nabídl, aby se dala k esesákům, že dostane práci. Tato žena nosila vězňům z domova obvazy a jídlo, věděla, že ji neudáme. Měla neustále spory s jedním esesákem, kterého jsme potkaly již v Plasově. Byl velmi krutý, neustále se oháněl revolverem a pořád nás někam hnal jak dobytek.

V tomto táboře byla také spousta nemocných. Já jsem dostala skvrnitý tyfus, byl tam nemocniční pokoj, kde jsme ležely vždy po dvou. Ležela jsem s dívkou, která měla tuberkulózu. A tu pak vzali na další nemocniční pokoj, kam dávali případy na umření. Plakala chudinka, že tam nechce. V té nemocnici byla ruská doktorka, nevím, jakého byla původu, jestli byla židovka, nebo ne. Ona sehnala od anglických vězňů, kteří tam byli s námi, nějaké injekce. Když mi dávala tu injekci, říkala mi, že tak úzký pas, jako mám já, ještě neviděla. Ta ruská doktorka mě z toho dostala, jen ty hnisající fleky zůstaly.

Esesáci už věděli, že se blíží jejich konec, v továrně jsme už nepracovaly. Musely jsme pěšky chodit několik kilometrů přes kopec a les k Trutnovu, kde jsme s čakany kopaly zákopy. Tuto nesmyslnou práci jsme dělaly skoro až do osvobození. Mimo zákopy nás také někdy vzali na třídění brambor. Když jsme se pak z této práce vracely, esesačky nás vždy kontrolovaly, zda nějaké brambory nekrademe. Protože jsem byla velmi vyhublá, že mi až vyčnívala žebra, tak si jednou při prohlídce esesačka myslela, že mám pod blůzou schované brambory. Hned jsem dostala ránu do hlavy a v krvi jsem ležela na zemi, bez brambor…

Když se přiblížili Rusové, tak esesáci, kteří tam na nás dohlíželi, se převlékali do civilních šatů a utíkali. V Ober-Altstadtu nás osvobodili Rusové. Tu mistrovou polská děvčata zbila a předala Rusům, kteří ji údajně měli odvézt na Sibiř. Na Rusy nemohu říct vůbec nic špatného, byli hodní. Dávali nám jen takové lehké jídlo. Nový starosta v tom Horním Starém Městě nám nabízel, ať tam zůstaneme, že tam můžeme pracovat a dají nám byt. Každý chtěl ale domů, jestli se někdo vrátil, nebo ne.

Po osvobození jsem vážila 29 kilogramů. Byla jsem vyčerpaná, tak jsem si lehla a spala. Probudila mne jedna z děvčat a říká mi: „V továrně otevřeli sklad se šatstvem. Jdi tam, vyber si něco na sebe a ty zavšivené šaty, které máš na sobě, zahoď!“ Měla jsem šatové bílé vši a ve vlasech také vlasové vši. Tak jsem si tam v tom skladě, který byl už skoro rozebrán, vzala svetr asi na desetileté dítě, ale mně byl dobře. Vzala jsem si také jeden šátek, ruksak a pánské tepláky s tím, že snad budou Flóřinu manželovi. Ten šátek jsem s jednou dívkou vyměnila za obyčejný hnědý klot, abych si ručně ušila sukni.

Z Ober-Altstadtu jsme odcházely já, Marta Wollnerová, její sestra Erika, potom dvě sestry. Cestovaly jsme, jak se dalo. Vlakem, kde byly zbořené mosty, tak pěšky. Ve Vsetíně nás lidi čekali s pivem. Nedaly jsme si, protože to by bylo po nás. U Vsetína nás dohonila jedna Ruska ve vojenské uniformě a dala nám vajíčka a cukr, to bylo jako zjevení. Ta vajíčka jsme si cestou upekly u cikánů, kteří zde tábořili a měli ohýnek.

Přišly jsme na Slovensko a před Žilinou v Čadci jsme vyčerpáním dál nemohly. Tam na náměstí byl nějaký trávník, kde jsme si sedly. Šli kolem lidé, ptaly jsme se jich, zda je zde nějaký starosta. Že bychom chtěly někde přenocovat. Přišel pro nás tedy tamní starosta a pozval nás k němu domů. A opravdu nám sice na zemi, ale čistě ustlal a jeho žena nám uvařila bramborový guláš. Oni asi toho také moc neměli, protože příbory si šli vypůjčit od nějakých sousedů. Po tak dlouhé době jíst zase bramborový guláš, to bylo něco naprosto neskutečného. Moc nám to chutnalo. Když jsme se dostaly do Bratislavy, tak jsme tam musely na repatriační úřad. Každé vystavili repatriační průkaz a dali 300 korun. Když jsme v Bratislavě čekaly na vlak k nám do Šuran, tak jsem najednou potkala naši bývalou posluhovačku. Ta se ke mně rozběhla a říká: „Magdičko, ty jsi tady, pojď bydlet k nám.“

Já jsem jí důvěřovala, šla jsem tedy s ní. Bydlela nově v bývalém židovském domě. Došla ke mně zpráva, že někdo zahlédl mou sestřenici Julii na cestě. Chodila jsem proto každý den k vlaku, jestli nezahlédnu Julii. Najednou se opravdu objevila. Měla krásné kostýmové šaty, pěkné boty a kožich. Ona pracovala v továrně v Augsburku, byla to továrna na zbraně v Německu. Tam ji osvobodili Američané. Kromě Julie a druhé sestřenice Flóry se nikdo z naší velké rodiny nevrátil!


Věděla jsem, že maminka, ještě než nás Němci odvedli, schovala nějaké cenné věci a prádlo právě u té posluhovačky. Proto jsem se jí zeptala, co je s těmi věcmi. Posluhovačka odpověděla, že když přijeli Rusové, všechno jim vzali. Jednou, když jsem u nich ve skříni hledala své vyprané podkolenky, narazila jsem na takový pytel, co tam byl. Koukla jsem do něj a spatřila věci, které maminka u této služky schovala. Byly to dva stříbrné svícny a ručně vyšívané prádlo. Ona to viděla a já jí říkám: „Proč jste mi říkala, že vám to vzali Rusové?“ Bez váhání jsem si to vzala. Ta bývalá posluhovačka měla ještě naše vybavení ložnice, ale protože jsem neměla byt, nechala jsem jí to tam. Všichni ale nebyli takoví, kožešník Dvorský mi přinesl dva teplé kabáty a z blízké osady Malý Várad mi jedna paní vrátila látku na šaty, že to u nich schovala moje maminka.

Ze Šuran jezdil jeden pán do Budapešti, dala jsem mu tři adresy s prosbou, jestli by tam zašel a zjistil, zda tam někdo bydlí. Když se vrátil, podal mi dopis od mé sestřenice Flory, mám ho doposud. V dopise stálo: „Cítila jsem, že ty mi zůstaneš, v mé bolesti, když jsem čekala na manžela, byla jsi mou věčnou utěšitelkou. Přijeď i s Julií do Budapešti.“

Tak jsme se s Julií vydaly do Budapešti. Hranice v té době nebyly, cestovaly jsme v poštovním voze. Když jsme jely už v Budapešti tramvají, náhodou jsem potkala profesora Kubanyiho, hned se ke mně hlásil. Měl radost, že mě vidí, že jsem přežila. Nabídl mi, ať k němu přijdu, že mi dá léky.

Poválečné období

V Budapešti jsme s Florou bydlely v pobořeném domě u otcovy sestry. Budapešť byla po bombardování velmi rozbořená, a i když jsme byly s Florou po věznění vyčerpané, pomáhaly jsme s odklízením trosek. Dodnes mám o tom doma doklad. Denně jsem chodila do židovské jídelny od Jointu a pro všechny v bytě jsem nosila oběd. Většinou to byly fazole nebo hrách, nám to ale nevadilo.

Po válce byl v celé Budapešti svrab, lékaři měli vždy už připravenou mast, kterou se muselo potřít celé tělo, několik dnů v tom být a až pak se vykoupat. Jednou nás navštívil bratranec asi z šestého kolene a říkal, že v Československu je lepší situace, abychom se vrátily. Julie se rozhodla ihned vrátit, já jsem se ještě léčila u profesora Kubanyiho, tak jsem ještě v Budapešti zůstala. Julie mi při odjezdu slíbila, že pro mne někoho pošle. Hranice již byly uzavřené, byla však taková akce, že kdo se chce vrátit zpět do ČSR, musí si to vyjednat a v určitou dobu se hranice otevřou.

Julie sliby splnila, poslala za mnou jistého pana Menzela. Nevím, kdo to byl a čím se zabýval, ale měl všude styky. Dceru měl v Ostřihomi (maďarsky Ezstergon), měla zdravotně postiženého manžela, který byl akademickým malířem.

Má sestřenice Flora mi ve všech směrech moc pomáhala, nikdy jí to nezapomenu. Nechtěla jsem však u ní zůstat a pořád ji obtěžovat. Její manžel se vrátil domů až v roce 1949. Drželi ho Rusové v Archangelsku, i když věděli, že byl v pracovním táboře. Tak jsem se s Florou s těžkým srdcem rozloučila a autobusem jsem jela do Ostřihomi, kde už na mě čekal pan Menzel a s ním jeden pán z Ameriky, který chtěl také přejít do Československa, kde měl dědictví.

Na hranicích pan Menzel jednal s celníky a řekl, že pán z Ameriky může hranici přejít, ale mne na Slovensko nepustí. Co teď? Pan Menzel si však věděl rady. Poradil mi, abych se vydala pěšky kolem řeky, dostanu se do jedné vesnice a tam mne jeden člověk, kterého dobře zná, převeze přes řeku na Slovensko. Ve slovenské vesnici, kam mě převede, je hospoda, kde ať prý zaklepu na okno a hospodská mne tam nechá přespat. Ráno vlakem ať přijedu do Štúrova, kde na mne bude čekat a vše pak zařídí. Úplně sama samotinká jsem šla, jak mě pan Menzel obeznámil.

Došla jsem do vesnice a večer mne ten smluvený člověk na zádech přenesl přes řeku na slovenské území. Peníze nechtěl, znal se s panem Menzelem. Zrovna pršelo, celý kabát jsem měla zašpiněný od bláta. Bez uvažování jsem vkročila do první chalupy a prosila o kartáč, abych si kabát vyčistila. Jejich syn mě doprovodil do místní hospody. Zaklepala jsem na okno. Vyšla hospodská, ale řekla, že má strach, protože je v hospodě plno celníků. Naštěstí jel zanedlouho vlak do Štúrova a její syn mne doprovodil na nádraží. Byla tma, na nádraží bylo hodně celníků, každému baterkou svítili do očí. Jeden celník mne zastavil a ptal se mě, kde jsem byla a kam jedu. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale pohotově jsem odpověděla: „Jsem ze Štúrova, kde pracuji, a zde jsem byla v hospodě, kam dodáváme alkohol pro vyúčtování.“

Asi mu to stačilo, protože mě pozval na neděli v Štúrově do kina. Já jsem souhlasila, abych se ho zbavila. V neděli jsem však do kina nedorazila… Dorazila jsem do Štúrova, kde jsem u pana Menzela přespala, a druhý den ráno jsem pokračovala do Šali nad Váhom, kde mě čekala Julie. Ve vlaku jel také ten pán z Ameriky, přemlouval mě, ať jedu do Ameriky s ním. Dokonce mne ještě před svým odjezdem navštívil. Já jsem ale jeho nabídku odmítla.
Nechtěla jsem však zůstat ani na Slovensku. Dozvěděla jsem se, že moje kamarádka ze Šuran Magda Frišová, která se za války skrývala v Košicích, se vdala a žije v Karlových Varech. Napsala jsem jí, jaké jsou tam možnosti bydlení a práce. Zakrátko mi odpověděla, že můžu bydlet u ní a že práce se tam také jistě najde. Rozhodla jsem se, že odjedu do Karlových Varů. Ta kamarádka mi napsala, že bydlí v části Karlových Varů, která se jmenuje Rybáře. Ke konci roku 1947 jsem dorazila do Karlových Varů, jediné, co jsem věděla, bylo to, že její manžel pracuje v drogerii. Zeptala jsem se lidí, kde jsou Rybáře, a vkročila do první drogerie a opravdu tam její manžel pracoval. Tak jsem u nich nějaký čas bydlela. Byli na mne hodní, ale v roce 1949 odjeli do Uruguaye.


Stalo se, že jsem šla v Karlových Varech po ulici, a protože byla zima a kalhoty ženy tenkrát nenosily, měla jsem na sobě ty bílé podkolenky, které jsem si upletla v Ober-Altstadtu. Najednou se do mě pustila skupinka lidí, jestli to byla nějaká hlídka, to nevím. A začali říkat, že jsem Němka, a začali mě honit po ulici jako Němku. Já jsem byla modrooká, plavovlasá, měla bílé podkolenky. No, dalo mi to práci, než jsem jim vysvětlila, kdo jsem. Ukázala jsem jim vytetované číslo na ruce, nakonec mi uvěřili.

Když jsem bydlela u Frišových v Karlových Varech, moc jsem si přála podívat se za Florou a Julií. Stýskalo se mi. Julie se zrovna vdávala, tak jsem se k ní vydala. Dorazila jsem na Juliinu svatbu a pak načerno pokračovala do Maďarska za Florou. Při mé nesmělosti byla touha ji vidět větší než strach. Moc jsem toužila mít příbuzenstvo. Bylo to asi v roce 1948 a šťastně a bez problémů jsem se dostala za Florou do Budapešti a pak zpět do Karlových Varů.
V roce 1949 jsem podnikla další cestu za Florou, podařilo se mi k ní dostat a zrovna se vrátil Flořin manžel z ruského zajetí. Hned mi vynadal, že takovou hloupost už nikdy nemám dělat. A vyjmenoval mi všechny možné katastrofy, které mě mohly při překročení hranic postihnout. Pobyla jsem u nich pár dnů a vydala se na zpáteční cestu. Vracela jsem se přes les, dostala jsem se na polní cestu a asi v polovině cesty mne zastavil celník s tím, že na mě volal a já nic. „Mohl jsem střílet!“ hrozil mi. Měla jsem u sebe jen malou tašku a pár fotografií. Zalhala jsem mu, že jsem byla navštívit svého bratra, který se vrátil ze zajetí. „Musíte jít se mnou na policii a zaplatit 100 korun pokutu,“ řekl celník. Namítla jsem, že nemám žádné peníze. Řekl mi, ať si od někoho vypůjčím. Cestou na policii mi koupil kukuřici. Došli jsme do Rimavské Soboty. Ptala jsem se na nějakou místní židovskou rodinu a dostala jsem se do obchodu, byli tam hodní lidé a hned si mě chtěli osvojit, ať prý zůstanu u nich. S poděkováním jsem odmítla, tak mi doporučili jednoho židovského statkáře a ten mi ochotně dal 100 korun, poděkovala jsem s tím, že mu ty peníze ihned z Karlových Varů pošlu.

Na nádraží v Rimavské Sobotě mi při kupování jízdenky řekli, že mohu cestu na pět dní přerušit. Cestu do Karlových Varů jsem tedy ještě na pět dní přerušila, chtěla jsem se ještě rozloučit s Julií, chystali se totiž do Izraele. V Bratislavě, když jsem přestoupila na vlak do Prahy, mi průvodčí řekl, že jsem mohla cestu přerušit pouze na tři dny. Po menší výměně názorů mi pan průvodčí dal další pokutu. Byla jsem však v právu a tyto peníze mi byly později dráhou vráceny. Cesta byla tedy samá nepříjemnost a ta největší teprve přišla. Za Bratislavou v Kútech se najednou ve vagonu objevil kouř a se vším, co bylo ve vagónu, trhl silný náraz, lidé a zavazadla padali a vlak vykolejil. Náš vagon se převrátil. Všude tma a strašný nářek zraněných. Vagony před námi a za námi byly úplně zmačkané, prostě katastrofa. Za dlouhou dobu nás vytáhli okénkem vagónu. Sedla jsem si v Kútech na nádraží na lavičku, bylo nás tam víc těch, kteří mohli chodit. Dozvěděli jsme se, že tam bylo 22 mrtvých. Cesta do Karlových Varů se o mnoho hodin protáhla.
V Karlových Varech jsem postupně bydlela asi v pěti podnájmech. Později jsem dostala přidělen byt, mansardu, ale zazdili mi komín, aby v obchodě mohli topit, a já topit nemohla. V té době jsem věřila v komunismus a jedna členka mě doporučila do sekretariátu KSČ jako administrativní sílu a členku strany. Seznámila jsem se ve straně s mladíkem a zamilovala jsem se. Na můj věk jsem byla dost nezkušená a stalo se, že jsem s ním čekala dítě. Když jsem mu to oznámila, vyjádřil se, že židovku si nikdy nevezme. Zůstala jsem se synem sama.

Ještě než se měl syn narodit, bylo to v září roku 1950, chtěla jsem se vidět s Florou. Vízum do Maďarska mi nedali. Odjela jsem tedy do Prahy na Ústřední výbor KSČ, kde mi sám Bedřich Geminder vyřídil na maďarském konzulátě vízum. Za dva roky ho v procesu s Rudolfem Slánským komunisté popravili.

Syn se narodil v zimě, to už jsem bydlela v jiném, rozděleném bytě. Byl dost tmavý a chladný. V tomto bytě jsem s novorozencem nemohla být. V sekretariátu KSČ jsem se již dříve seznámila s rodinou Gubičovou, kteří mi při propuštění z porodnice nabídli, že mohu u nich se synem nějaký čas bydlet. Něco jsem jim zaplatila, v té době toho také moc neměli. Zůstala jsem tam asi čtrnáct dní a pak se synem šla do svého bytu. Byla jsem jim za to moc vděčná.

Přišla 50. léta, procesy a Rudé právo s antisemitistickými články a popravy. Po tomto jsem přestala v komunismus věřit. Ze strany jsem však vystoupit nemohla. S malým dítětem bych potom nikde místo nedostala, bylo to těžké. Později, když už jsem necítila nebezpečí, legitimaci KSČ jsem odevzdala, že nemám k žádnému vedení důvěru. Ovšem ne každého komunistu odsuzuji, byli i tací, kteří mi pomohli a doporučili do ČSAD, kde jsem pracovala až do důchodu.

Moje finanční situace nebyla dobrá, dlouho jsem nejedla ovoce ani sladkosti, protože jsem přenechala vše synovi. Snažila jsem se mu dát vše, co potřeboval. I on nesl následky mého věznění, měl špatnou chůzi, protože jsem v těhotenství neměla dostatek obranných protilátek, a musel užívat léky.
Nemohu také zapomenout na mé přátele z Karlových Varů. Byla to rodina Brodská a Irenka Gajdošová. Bohužel již všichni v poměrně mladém věku zemřeli. Od té doby jsem již takové věrné přátelství nenašla.

Měla jsem těžký život, ale vychovala jsem hodného syna. Než usnu, myslím na své blízké a vzpomínky se vynořují. Myslím na mladé lidi, aby je nic podobného nepotkalo a měli také vedení, které by je vedlo k tomu, aby nikomu neubližovali, byli čestní, ať pracují v jakémkoli oboru.
Teď už žiji jen pro svou rodinu a přeji si, aby byl jejich život šťastnější a spokojenější, než byl ten můj.

Magdalena Horetzká
Vyprávění sepsal: Lukáš Květoň


25.7.2011 VSTUP DO DISKUSE 6
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jaroslav Borka a Josef Novotný.

Obvinění poslanci se budou bránit

Oblastní mistrovství dětí a mládeže v Děpoltovicích vyhrála Kamila Dostálová s koněm Akimem (na snímku).
11

FOTO: Koně jsou Kamči koníčkem už odmala

PODÍVEJTE SE: Čtenáři Deníku posílají své houbařské úlovky

Západní Čechy - Chodíte rádi na houby? Pochlubte se svými úlovky. 

Opilecké štěstí mu tentokrát nepřálo, musel do nemocnice

Otovice - Alkohol za volant nepatří. Ten samý zákaz platí i pro cyklisty. Jenže třiadvacetiletý muž si myslel, že když bude kličkovat po silnici, tak se mu nic nestane.

DOTYK.CZ

České pivo určené ženám pobouřilo Britky. Je to sexismus, zlobí se

Česká společnost Aurosa Martiny Šmírové uvedla na trh stejnojmenné pivo, určené ženám. Když ho zkusila prodávat v Londýně, narazila. Britských žen se dotklo, že jim někdo předepisuje, jaké pivo mají pít.

Imperial vystavuje obrazy Dany Raunerové a Jana Součka

Karlovy Vary - První půle prázdnin patří v Galerii Imperial umělcům z Plzeňska, své obrazy zde vystavují Dana Raunerová a Jan Souček. Přestože netvoří žádný tvůrčí ani partnerský tandem, je v jejich životě i tvorbě mnoho společného.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení