Jak vzpomíná na první den ve škole primátor Petr Kulhánek? Ač byl to do něj dnes nikdo neřekl, chtělo se mu brečet.

„Do první třídy jsem šel v roce 1977 na Duklu. Moje třídní učitelka se jmenovala Knárová, tehdy nebylo možno jinak, než soudružka učitelka Knárová. Dodneška si pamatuji, že mi to slovo „soudružka“ přišlo divné, ale museli jsme jí tak říkat. Poprvé v životě jsem na sobě měl sako a zvonové kalhoty a myslel jsem si, že jsem strašný švihák, ale když se dneska podívám na tu fotografii, už mi to tak nepřipadá. Rodiče mě tehdy dovedli do školy a pak šli všichni pryč. Připadalo mi, že mě opustili a chtělo se mi brečet. Dodnes si říkám, jak jsem byl statečný, že jsem nezačal. Jinak největší zoufalství jsem v první třídě zažil s písmeny a plnicím perem – byla to někdy dost „špinavá práce“.

Moje děti teprve první školní den čeká, i když Ondřej už vloni chodil do nultého ročníku. Je to velice užitečná věc a nechápu, proč se z nultých ročníků snaží ministerstvo školství udělat nějakou speciální sociální záležitost. I díky tomu totiž můj syn nemá žádné trauma, školní režim už nenásilně poznal a ani on, ani my nemáme z prvního školního dne žádný stres. Největší starost mám, abych měl dost času absolvovat s ním jeho první třídu, přesně to psaní, které mě tak soužilo. Jsem připraven tomu přizpůsobit svůj pracovní režim, spíš než bych se snažil přizpůsobit jeho denní program tomu mému – to by asi nefungovalo.“