Za jakých okolností jste se s Jindřichem Konečným seznámil?

Bylo to někdy v sedmdesátých letech, kdy Jindřich zakládal kruh mladých literátů. Lidí, kteří psali básně, přispívali do nejrůznějších periodik… Tehdy už byl, což já jsem zpočátku nevěděl, pod bdělým dohledem státní bezpečnosti. Na naše setkání do kavárny Metro proto často chodili nenápadně nápadní pánové v kožených sakách. Vyprávěl mi zážitek, který se mu stal v Paříži. Tehdy obdivoval nábřeží Seiny, když k němu přistoupil nenápadný muž, a česky řekl: „To je krása, co?“

Říkáte, že byl po seznámení s Jindřichem váš život plný dobrodružství. V čem spočívala?

Počátkem roku 1981 ke mě přišel Jindřichův otec s tím, že Jindru zadrželi. Prohledali jim tehdy celý byt, rozšroubovali dokonce i závaží u hodin. Říkal mi, abych si dávala pozor.

Tehdy ve mě docela hrklo. Samozřejmě si mě pozvali na výslech. Odpovídal jsem ale tak, že mou výpověď nemohli u soudu použít.

Přesto Jindřicha odsoudili…

Dostal tehdy osmnáct měsíců ve věznici na Borech. Rozsudek ale nepadl v soudní síni. Podle mého byl napsán ve stranické kanceláři.

Ve vězení dělal mezi odsouzenými osvětu, pomáhal jim, staral se o nástěnku… Tehdejší mocipáni se báli, že by mohl být i ve věznici nebezpečný, a tak jej radši pustili předčasně na svobodu. Jeho první cesta vedla ke mě. I on měl za to, že se ho ve věznici chtěli zbavit.

Jak jste prožíval dobu v listopadu 1989?

Ještě před listopadem jsme se s Jindrou a dalšími scházeli v lesích, kde jsme sázeli stromky. Pochopitelně pod dohledem státní bezpečnosti. Svobodná Evropa tehdy hlásila, že disidenti na Karlovarsku sázejí stromky. Naši hlídači nás měli prakticky stále na očích. My jsme se jim za to odměňovali drobnými provokacemi. Tu to byl panák rumu za příkladnou péči, jindy zase klády položené přes cestu, které museli odklidit, aby nás mohli dále sledovat. Byly to takové sondy. Tušil jsem už tehdy, že něco není v pořádku. Že už je komunistický režim zpuchřelý.

Osobně jsem nebyl významný disident. Přesto jsem se nachomýtl v Praze k několika listopadovým demonstracím. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se nám podařilo zpíváním státní hymny zastavit kordon policistů, kteří dostali rozkaz „Vpřed“. Do Karlových Varů jsem pak přinášel informace o dění v Praze.

Jindřich Konečný se později stal poslancem Federálního shromáždění. Zůstali jste nadále v kontaktu?

Samozřejmě. Jakmile byla příležitost, přijel on ke mně, já za ním jezdil do Prahy.

Jak na vás zapůsobila zpráva o jeho smrti?

Byl to šok. Každý týden jsme se scházeli na pivo, Jindra ale jednou nepřišel. Volal jsem mu v době, kdy už byl v nemocnici. Slabým hlasem mi tehdy řekl, že mi zavolá později. A to bylo naposledy, kdy jsem ho slyšel.

Na menhiru, do něhož bude zítra uložen Jindřichův popel, je jeho citát. Jaký?

Je to jeden z jeho aforismů: Člověk se nemýlí, ale stává se zkušenějším.