Kliknutím zvětšíteOdchod britské královny Alžběty II. vyvolal celosvětovou masivní reakci lítosti, ohlížení či vzpomínek. Dlouhověkost královny navíc dává vyniknout relativitě času, kdy byla spojena v této pozici s vývojem Velké Británie a světa od roku 1953.
Michal Stehlík
je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu
Mnohé z osobností českého veřejného života reagovalo velmi emotivně, veřejně se ve svých statutem na sociálních sítích přiznávat dokonce k slzám. A rázem nechyběly ani fatální výrok, že jeden věk skutečně končí. Shodou okolností před několika týdny odešel i Michail S. Gorbačov a skutečně se zdá, že zde symbolicky cosi končí. Nic však nemůže být tak vzdálené pravdě, jako tento fatalistický pocit.
Zkusme se podívat na konkrétní tři momenty spojené s odchodem britské královny.
První z nich je ona veliká lítost, emoce a smutek. Je ovšem relevantní se ptát, co pro nás právě Alžběta II. znamenala. Jak zasáhla do našich životů, do našich dějin? Pokud v pojmu „naše“ přiřadím osudy českého prostoru, dalo by se jednoduše odpovědět, že prostě ničím. Fotografie s Václavem Havlem ještě nejsou reálný vliv – pokud oním vlivem nebude silný pocit něčeho jedinečného – jde přece o britskou královnu – spíše ozvuk devatenáctého století než století dvacátého. Jde o poněkud pohádkový pocit z krále a královny, prince a princezny, který si neseme z dětského věku. Jedná se o něco jedinečného, vyššího, jako ze starého světa. A je to něco, co se v pocitu může docela dobře blížit kýči.
Někteří máme ještě v paměti dramatický odchod princezny Diany – a velký celosvětový smutek nebyl ani tak z odchodu ženy, která se například věnovala boji proti minám – ale šlo o barvotiskovou lítost nad odchodem mediální princezny. Nechci nikomu brát opravdovost jeho smutku a lítosti, jen by bylo zajímavé, kde jsou důvody k onomu smutku.
Druhým momentem je ono vzdychání po konci „starého světa“, po konci „jednoho věku“. Jako by nám dějiny ukazovaly, že něco symbolicky skončilo a teď to bude jinak. Nechme nyní asi stranou, že jde z podstaty o falešný pocit, neboť historické změny se nedějí ve vteřině, ale v dlouhých procesech a jejich dynamice. Maximálně může jít o symbol, který vyvolá v hlavách lidí onen pocit zlomu, ale o zlom samotný rozhodně nejde. Nehledě na to, že výše již padlo, že z podstaty svého úřadu a služby byla Alžběta více dědictvím devatenáctého století než století dvacátého.
Podobně byl možná pro Československo osudovým symbolem odchod Masaryka v roce 1937. V daný moment republika rozhodně nekončila, ale dějiny běžely v delším kontextu vstříc Mnichovu.
Žádný starý svět s Alžbětou II. neskončil, svět se mimořádně rychle proměňuje a jen těžko v něm najdeme pevný bod začátku a konce. A samostatnou otázkou by bylo, jaký že to tedy onen starý svět je? Monarchistický? Konzervativní? Každý si do tohoto pojmu projektuje zjevně své vlastní představy. A opět je to o pocitu a emoci.
Třetím momentem je přece jen jisté historické ohlédnutí, které bude jen podporovat dvě předchozí teze. Když probíhá v červnu 1953 korunovace Alžběty II., má za sebou Československo čerstvou zkušenost s dvěma bombastickými pohřby – a to Stalina a Gottwalda v březnu 1953.
Uvědomme si na tomto časovém srovnání, kolik událostí v našich dějinách od roku 1953 proběhlo, půjdeme přes padesátá léta, pražské jaro, chartu, sametovou revoluci, vstup do EU – a tak dále. Jak moc se naše společnost proměnila, kolik generací se vystřídalo. Kde je tedy ten starý svět, který nám odešel? Rozhodně není ten český spojený s tím britským – takže nám s královnou žádný náš starý neodešel.
Alžběta II. byla bezesporu výjimečnou osobností, v ohlížení za jejím odchodem však jednoznačně převažuje emoce nad rozumem a pohádka nad historií.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
