Před covidem se ČR pyšnila téměř nejnižší zadlužeností v Evropě. Dnes, po osmnácti měsících už to je jinak. Proč dluh tolik roste? Na první pohled jasná odpověď - kvůli covidu. To ale není pravda! Přímé výdaje státu na covid jako je třeba podpora postiženým podnikatelům, nebo nepřímé, jako jistě spravedlivě vyplacené odměny pracovníkům ve zdravotnictví a sociálních službách, dělají jen menší část velkých deficitů a zadluženosti. Je ale vůbec nárůst našeho dluhu problém? Budou jej jednou naše děti muset splácet tak, že to tvrdě pocítí ve svých peněženkách? Bude brzdit růst životní úrovně? A – nedej Bože – může nám hrozit státní bankrot jako před 10 lety Řecku?

Podle důvěryhodných odhadů se za 5 let, mezi roky 2019 a 2024, deficit našeho státního rozpočtu, ale především náš dluh zhorší nejvíce ze všech zemí v Evropě. Všechny země musely najednou během pandemie utrácet daleko více, ale žádné z nich nerostou deficity a dluh jako nám (samozřejmě, vzhledem k velikosti ČR). Avšak i po tomto zhoršení bude pořád asi polovina evropských zemí zadlužena více, někdy i několikanásobně.

Spisovatelka Irena Obermannová.
FEJETON: Co je to láska?

Vladimír Dlouhý
je Prezidentem hospodářské komory ČR

Můžeme být tedy klidní, státní bankrot nám nehrozí. Máme velké devizové rezervy, silné banky a většinou si dlužíme sami sobě, tedy právě českým bankám. Vždy je to lepší než kdybychom museli poslouchat zahraniční věřitele. Každé zhoršení zadluženosti ovšem jednak riziko bankrotu zvyšuje a také nám zdražuje peníze. Kdybychom si někdy potřebovali vzít půjčku třeba v eurech, tak při vyšším dluhu je to vždy dražší než při nižším.

 Nehrozí-li nám reálně bankrot, tak v čem ten problém je? Především, splácet dluh se musí a tak naše děti to v peněženkách opravdu poznají. Jde o to na kolik. Zatím jsou všude nízké úroky a tak to příliš necítíme. Všichni ale slyšíme, že se znovu rozbíhá inflace. Zdražuje vše kolem nás a nejvíce to, co v obchodech a ve službách tolik nevidíme, totiž suroviny nebo ty dnes tak proslavené čipy. To může vést k dalšímu zdražování a inflace může růst ještě rychleji. Pak budou centrální banky zvyšovat úroky a naše splácení dluhů se prodraží tak, že to naše děti pocítí hodně. Vděčny nám jistě nebudou. Nehrozí to příští rok, ale na děti musíme myslet i za deset a více let.

Další problém: Za prudký růst dluhu může významně růst platů úředníků, učitelů či policistů. Úředníků máme navíc stále více. Policisty potřebujeme, ale jejich počet na obyvatele máme jeden z nejvyšších v Evropě. Jsou však v ulicích nebo sedí na úřadech? A je správné, že průměrné platy úředníků a dalších ve státních institucích jsou vyšší než průměrné mzdy v soukromém podnikání? Správně, že učitelé dostali přidáno, ale neměli bychom proto od nich chtít více?

Eva Zamrazilová
Obce a kraje mohou doplatit na hospodaření centrální vlády

Důchodcům dlužíme vyšší důchody a bylo správné jim přidat. Bylo však nutné v pandemických dvou letech jim přidat o tolik? Nebo to byl laciný krok před volbami? Jsem přesvědčený, že jde jednoznačně o ten druhý případ.

Zdroj: Deník

Nejde však jen o důchodce. Vyšší dluh se může vyplatit jen tehdy, když pomůže více investovat, to ale není náš případ. Naopak, státu na investice zbývá méně a dražší peníze omezí investice soukromé. A to je snad největší problém. Jsme země, která potřebuje investovat, aby udržela krok s vyspělými zeměmi, ale hlavně, aby naše reálné mzdy mohly růst rychleji. Ty sice rostou, ale kupní síla mnohem méně, kvůli inflaci. Jen díky investicím bude nakonec více i na důchody.

Od politiků někdy slyším – i když jen potichu – že dluh některých evropských zemí je tak vysoký, že jej nikdy nesplatí a tedy že ani my si s větším zadlužením nemusíme dělat starosti. Nesouhlasím. Spoléhat se na nějaké celoevropské řešení je nejen nezodpovědné, ale je to přímo cesta do pekel. Nemáme euro (což je jinak spíše výhoda), takže pomoc podobná jako dostalo Řecko nepřichází v úvahu. Ale hlavně, i kdybychom euro měli, tak musíme spoléhat v dnešním světě především a jen na sebe.

 Suma sumárum – nárůst dluhu je špatně

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.