Při odpoledním uspávání dítěte jsem chodila křížem krážem s kočárkem a těsně před lesoparkem zaslechla rozhovor dvou žen. Jedna si stěžovala druhé, že její vnouče nevzali do školky, takže dcera nemůže jít do práce. Okamžitě taky zaznělo, kdo za tenhle „bordel“ může. Samozřejmě Ukrajina.

Tereza Semotamová
je spisovatelka a překladatelka

Ano, ukrajinské děti dostávají místa v českých školkách. Stejně jako ruské, vietnamské, slovenské a kdo ví jaké ještě. Možná že i ty vaše. Hněv žen, především těch, kterých se tato problematika přímo týká, tedy matek, případně babiček, jež školku mnohdy musí suplovat, si momentálně hledá hromosvod pro problém, který je ovšem mnohem hlubší.

Místopředseda PSP ČR a stínový ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček
Svoboda jednoho končí tam, kde začíná tomu druhému

Zajistit školku je povinností obcí. Obce by měly sledovat porodnost, a jakmile nabudou dojmu, že stávající nabídka nebude stačit, měly by ji včas řešit. Někdejší ministryně školství Kateřina Valachová sice kdysi chtěla prosadit, že obce budou muset přijímat dvouleté děti, jenže ve sněmovně tehdy narazila. „Takhle malým dětem je nejlépe doma u mámy, potřebují spoustu lásky,“ argumentoval tehdy Václav Klaus ml. Další ministr, Robert Plaga, problém smetl ze stolu s tím, že obcím nebude nic nařizovat, je v jejich zájmu mít míst ve školkách dostatek. Jenže to se nestalo.

Všimněte si, že tato problematika politiky a otce ve veřejném prostoru nezajímá, pokud tedy nepočítám jejich rozumování o tom, že malé dítě patří k matce. Není divu. Z různých důvodů to bývá většinou matka, kdo s dítětem zůstává doma. Pokud je to dobrovolné rozhodnutí, je to v pořádku. Ale neměla by existovat možnost volby? Ne každý si může dovolit ten luxus – nepracovat. Někdo má třeba zase chuť pracovat, výzkumy navíc ukazují, že Václav Klaus ml. se mýlí. Podněty a interakci s jinými dětmi, které dítě zakusí ve školce, lze v domácím prostředí jen těžko nahradit.

Předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha.
Zvláštní výroky ministra zemědělství

Zdroj: DeníkKdyž místo není, není. Nedá se nic dělat, řeklo by se. Jenže ono se dá něco dělat, jen se nám nechce. Raději nadáváme na nebohé ukrajinské děti, volíme neschopné politiky a stavíme se do role věčné oběti.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.