Kliknutím zvětšítePřed třiceti lety byl pod platem u vily Tugendhat v Brně dohodou o rozdělení federace dokončen politický puč. Puč, kterým Václav Klaus a Vladimír Mečiar zničili Československo.
Za těch třicet let jsme si pod vlivem různých nánosů lží a polopravd zvykli na výklad, který považuje zničení tehdejšího státu za div ne pozitivní krok. Za něco, co se údajně „muselo stát“ a co dodnes přináší víc užitku než problémů. Prosadil se výklad, že rozdělení Československa požadovali Slováci, a Češi jim prostě jen vyhověli. Je to jen další z řady lží a mystifikací, které kolem rozdělení dodnes šíří aktéři zničení našeho tehdejšího státu a které neodpovídají faktům.
Ale začněme od začátku, od podvodu na voličích. Ani jedna ze stran, které později vytvořily vlády samostatných republik, neměla ve svém volebním programu v červnových volbách 1992 rozdělení Československa a vznik dvou samostatných států. Občanská demokratická strana kandidovala dokonce i na Slovensku a jen těsně se ve slovenské části federace nedostala do parlamentu.
Vítězové voleb v Česku a na Slovensku, ODS Václava Klausea Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara, se nedokázali dohodnout na vládě. Tato dohoda byla vzhledem ke komplikované federální struktuře dvou parlamentních komor nutná, aby mohla vzniknout většinová funkční federální vláda. V každé západní demokracii by taková nedohoda vedla k jedinému: k předčasným volbám. Není to ideální, ale také to není nic nenormálního.
V Československu roku 1992 ale nedohoda Klausovy ODS a Mečiarova HZDS dospěla před třiceti lety k bezprecedentnímu kroku, k rozdělení společného státu. Šloo krátkozraké jednání, které zneužilo tehdejší situaci v Jugoslávii, která se rozpadala za krvavých střetů mezi tamními etniky.
Krok, který jak Čechy, tak Slováky fatálně oslabil, ze středně velkého státu vytvořil dva státy malé. A Česku ulehčil „vytunelování“, tedy rozkradení, velké části státního majetku pod rouškou kuponové privatizace. Na Slovensku vedl dokonce k nastolení autoritativního režimu, který v roce 1998 vyřadil Slovensko ze vstupu do NATOa z integrace do EU.
Protože podle tehdejších sociologických průzkumů byla jasná většina jak Čechů, tak Slováků proti rozdělení a za zachování společného státu, zabránila klausovská a mečiarovská politická reprezentace uskutečnění referenda. Nátěr ústavnosti byl pro rozdělení získán ve federálním parlamentu, kde rozdělitelé federace zneužili tehdejší konstelace sil k prosazení zákonů likvidujících společný stát.
Čechům se od rozdělení slibovalo získání civilizačního náskoku před zbytkem střední Evropy, rychlejší vstup do Evropské uniea vyrovnání životní úrovně s našimi západními sousedy. Nic z toho se nestalo, přínos rozdělení byli pro Čechy nulový, či spíše negativní. O zmenšení ztrát se postarali až o roky později tehdejší premiéři Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda, kteří ze společného státu obnovili to, co se ještě obnovit dalo. Například vzájemné používání jazyků, uznání penzí, bezplatné studium, téměř volný pohyb přes hranici.
Nové Česko-Slovensko
Česko a Slovensko tak na přelomu tisíciletí mezi sebou vytvořily jakousi „československou unii“, která bez problému fungovala až do vstupu do EU v roce 2004.A v některých oblastech funguje dosud. To jen znovu ukázalo, jak zbytečné bylo rozdělení státu ve druhé polovině roku 1992. A jak je, vzhledem ke stále mimořádně dobrým vztahům mezi Čechya Slováky, dodnes nepochopitelné.
Dějiny ale nekončí. Generace těch, kteří společný stát zničili, odchází. Nové generace Čechů a Slováků mají možnost se svobodně zamyslet nad nesmyslností tehdejšího unáhleného aktu. A nad tím, zda a jak uvnitř EU Česko-Slovensko postupnými kroky znovu obnovit. Bylo by to moudré, racionální, na výši doby. Metropolí by tentokrát mohlo být třeba Brno.
38
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
