Nechat do sebe vpravit ampulku neznámé tekutiny je přece jen zásah do osobní integrity. Není to srovnatelné se zákazem kouření v restauracích nebo s jinými předpisy regulujícími soužití společnosti. Přesto, kdybych byl lídr země a nesl zodpovědnost za její fungování, prosazoval bych očkování proti covidu jako povinné. Ovšem se dvěma zásadními výjimkami.

Vedle té zdravotní, zahrnující získané protilátky nebo závažná ohrožení, také s výjimkou svědomí. Je třeba respektovat, že někteří lidé se nechtějí očkovat z důvodů hlubokého přesvědčení. Podobně jako někteří jiní by z přesvědčení nevzali do rukou zbraň. Takových lidí může být ve společnosti třeba pět procent a jejich názorová odlišnost může být pro společnost dokonce přínosem. Protože „jednolitost“ přínosem nikdy není.

Markéta Šichtařová
Zadlužení roste… a lže se nám o tom

Martin Vopěnka je spisovatel a nakladatel

A co víc: V případě jinak povinného očkování bychom těch 5% ani nemuseli omezovat. Společnost jako celek by měla dostatečnou imunitu. Tím pádem by odpadly nebezpečné třecí plochy rozdělující lidi na občany dvou kategorií. Otázkou samozřejmě je, jak by se taková výjimka svědomí měla uplatňovat. Asi bychom museli zřídit etické komise. Asi by nebylo bráno jako věrohodné zdůvodnění někoho, kdo se jinak očkoval proti úplně všemu. Vím, zavádí to byrokracií a kádrováním. Ale ono právě o to jde: Postavit do cesty překážku dostatečně vysokou, aby ji v drtivé většině překonali jen ti opravdu přesvědčení.

A tím se dostávám k jiné skupině občanů: k těm stále ještě několika milionům, kteří očkování odmítají a zaštiťují se nejrůznějšími pitomostmi anebo obavou o své zdraví. Přitom se v drtivé většině jedná o lidi, kteří až dosud nikdy neprojevili svůj vlastní vyhraněný názor. Až dosud vše přijímali tak, jak to přicházelo, konzumovali nezdravé potraviny, dýchali nezdravý vzduch a podle pokynů lékařů se očkovali. Zkrátka, těm ze šedé zóny. Až právě odpor vůči tomuto očkování se pro ně stal jízdenkou z šedé zóny ven. Konečně jsou sami sebou. V jejich postoji vidím jakýsi vzdor a pomstu za vlastní bezvýznamnost. Ono je v současném globalizovaném světě velmi složité pociťovat význam sebe sama, takže je do značné míry chápu. Rozhodně se jedná o reakci zcela iracionální, čemuž odpovídá míra absurdity v argumentaci, k jaké jsou ochotni sáhnout. Kde se bere jejich obava z vakcinace, když se už naočkovaly miliony jejich spoluobčanů a stále tu jsou, většinou v plném zdraví?

Vladimír Dlouhý
Nové vládě nezávidím

Zdroj: Deník

Navíc se statisticky více očkovali ti vzdělanější. Máme tedy uvěřit tomu, že vzdělaná elita v drtivé většině nalítla a nechala si do těla vpravit tikající bombu? Dobře, přiznejme, že nepatrná pravděpodobnost něčeho takového existuje. Čistě teoreticky by se mohlo stát, že se v budoucnu ukáže, že nějaký neblahý důsledek očkování opravdu má. Z poražených by se pak stali vítězové. Avšak pravděpodobnost něčeho takového je nevýznamná. Odpírači se ve svých životech neřídí podle tak jemných ukazatelů. Neobávají se, co s nimi udělá dlouhodobé používání všelijakých mycích prostředků a saponátů… Jejich odmítavý postoj k této vakcinaci není nic jiného než dětinská vzpoura.

Troufám si říct, že zavést očkování povinně by k žádné revoltě nevedlo. Zlobivé dítě také zlobit přestane, když se mu ukážou mantinely. Zůstalo by jen těch pět procent hluboce přesvědčených, jejichž postoj k životu je jiný, a které pro jejich odmítání nemáme odsuzovat, ale máme si jich vážit.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.