Titulek glosy mě napadl nad zprávou o petici, v níž se asi třicet obyvatel sídliště v Jirkově vymezuje proti žábám v blízkém zahradním centru. Přesněji proti skřehotu, který v noci provází žabí milostné hry. Stojí proti sobě přibližně stejně početné skupiny: na jedné straně skokani, vedení pudem známým i nám, na straně druhé Jirkované, jimž kvákání ruší spánek. Problém ztěžuje fakt, že skokan skřehotavý je ohrožený druh a jezírko si oblíbil sám, nikdo ho sem záškodnicky nevysadil.

Svoboda, která se k nám vrátila před třiatřiceti lety po ještě delší odmlce, přinesla nekonečné možnosti. A s nimi i stínový svět možnosti si na vše stěžovat. Mnozí z nás ucítili (a stále cítí) nejsilnější vanutí svobody v tom, že si mohou na cokoli stěžovat a – ohánějíce se právem, emocemia informacemi – získávati další stoupence „své věci“.

David Nesnídal
Pěna dní: Sláva, je tu cirkus!

Jako bychom si ty desítky let nesvobody, kdy se zdejší právo a zákony ohýbaly proti člověku, chtěli vynahradit – a nyní jich lačně využíváme ke svému prospěchu. Stěžuj si, piš, nevzdávej se, suď se, a zasa znovu…! Jako by právoa zákony neměly být především bezpečnou půdou, na níž se má uvážlivěa spravedlivě rozhodovat, nýbrž hlavně souborem nástrojů, s jehož pomocí můžeme vytrvalým úsilím dosáhnout svého, stačí jen vydržet… Chceme „své právo“ osedlat jako Káča čerta, který jí dluží službu.

Lidé z měst si stěžují na lomoz dopravy, hluk hospod. Lidé z vesnic u letišť lají letadlům, přestože tu létala dávno předtím, než se sem přistěhovali, možná i dřív, než se narodili. Jinde se bouří proti odéru z fabrik, myslivci hořekují, že jim lidi chodí po lese…

A jak venkov závistivě šilhá po výdobytcích města a město by zase rádo mělo něco z rurální romantiky, občas to přináší nemilá prozření: vyasfaltované vísky s novou iluminací,s benzínovou pumpoua supermarketem najednou naříkají kvůli velkému provozu a světelnému smogu.A obyvatelé městských sídlišť, kteří si zamilovali obraz soužití s biotopem, jsou brzy nervní z kvákání žab.