Seznamte se, říkají mi BMW Isetta:

| Video: Youtube

Isetta, zdrobnělina slova Iso

Jedním z nich byl stroj s názvem Isetta, což byl dvoumístný boubelatý miniautomobil s dopředu odklopnou čelní stěnou místo dveří od italské firmy Iso z roku 1953. V italštině je Isetta zdrobnělinou slova Iso, tedy malé Iso. Masově se ale vyráběl spíše v zahraničí.

Podle wikipedie byl majitelem firmy Iso Renzo Rivolta. Ten se z původní výroby elektrických zářičů a chladicích strojů Isothermos po skončení II. světové války přeorientoval na výnosnou výrobu motocyklů. Přibývající konkurence a nasycení trhu motocykly ale přimělo firmu k plánu výroby minivozu s pohonem stejné koncepce k jejím tříkolovým nákladním minivozům se základy skútru.

Vstup jako do lednice

close Aerodynamický boubelatý vůz Isetta. Vstup jako do lednice umožňovala dopředu s volantem odklopná čelní stěna. info Zdroj: Wikimedia Commons, Isolsettstonylanciabeta, CC BY-SA 2.0 zoom_in Aerodynamický boubelatý vůz Isetta. Vstup jako do lednice umožňovala dopředu s volantem odklopná čelní stěna. A tak vznikl již zmiňovaný aerodynamický boubelatý vůz, který navrhli letečtí konstruktéři Ermenegildo Preti a Pierluigi Raggi. Web Auto.cz  uvádí, že vývoj trval pouhý rok. Karoserii z ocelového plechu nesl trubkový rám. Vstup jako do lednice umožňovala dopředu s volantem odklopná čelní stěna. Nouzový výstup mohl proběhnout skrz plátěnou střechu. Do dvoumístného vozu se mezi dospělé vměstnalo menší dítě.

Vozidlo bylo 2,3 metru dlouhé, 1,3 metru vysoké a široké. Dosahovalo maximální rychlosti 75 km/h. Poháněná zadní kola s krátkým rozchodem nepotřebovala diferenciál.

Senzací hlavně v zahraničí

Miniauto bylo představeno poprvé motoristickým novinářům na začátku dubna 1953, výstavní premiéru si odbylo na autosalonu v Turíně 22. dubna a vyvolalo skutečnou senzací. Automobil se stal velmi populárním pro cenovou dostupnost a nízkou spotřebu pohonných hmot. Ale ne tak ve slunné Itálii, kde převládala obliba skútrů.

Tady výroba cestovních Isett skončila už koncem roku 1955, ale pokračovala v zahraničí, kam Iso prodalo výrobní licenci, a to do Francie (Vélam), Belgie, Španělska (Iso España), Anglie a Brazílie (Indústrias Romi). Nejdříve však do Německa, kde výrobu úspěšně převzala světoznámá značka BMW a vozidlo označila jako BMW 250 Isetta.


Nahrává se anketa ...

Isetty dokonce i závodily, a to v přetěžkém vytrvalostním závodě Mille Miglia. Italských 1 000 mil sice bylo hlavně doménou silných sportovních vozů, ale v roce 1954 obsadila trojice mikrovozítek první tři místa v klasifikaci podle spotřeby.

Kabinový skútr Messerschmitt

Dalším z vozítek byl Messerschmitt KR200 neboli Kabinenroller - kabinový skútr. Tříkolový bublinový vůz navržený leteckým inženýrem Fritzem Fendem a vyráběný v továrně německého výrobce letadel Messerschmitt v letech 1955 až 1964.

close Kabinenroller Messerschmitt KR 200. info Zdroj: Wikimedia Commons, Oxyman, CC BY-SA 3.0 zoom_in Kabinenroller Messerschmitt KR 200.

Společnost Messerschmitt totiž nesměla po skončení II. světové války dočasně vyrábět letadla, proto obrátila své zdroje na výrobu jiných produktů. V roce 1952 přišla firma Messerschmitt s myšlenkou výroby malých motorových vozidel, založených na invalidním vozíku firmy Fend Flitzer.

Jako první se začal vyrábět Messerschmitt KR175. Kvůli tomu byla založena samostatná společnost, registrovaná jako Regensburger Stahl- und Metallbau GmbH, pro výrobu a prodej vozidel. Vozidlo KR175 bylo v roce 1955 nahrazeno typem KR200. Typ zaznamenal okamžitý úspěch, během prvního roku se ho vyrobilo téměř 12 000 kusů.

V roce 1956, tedy asi rok poté, co tehdejší  západní Německo vstoupilo do NATO , bylo Messerschmittovi opět povoleno vyrábět letadla a tak firma ztratila o výrobu mikroauta zájem. Messerschmitt prodal závod v Regensburgu továrně Fend, která pokračovala ve výrobě KR200. V roce 1957 byl uveden na trh ještě KR201 Roadster, v nabídce byly ještě KR 200 Kabrio Limousine nebo Sport a Super. Výroba byla definitivně zastavena před 60 lety, v roce 1964.

Rekordní jízda na Hockenheimu

V roce 1955 prokázal typ KR200 vynikající odolnost, když jel ve dnech 29. - 30. srpna na okruhu Hockenheim, aby překonal 24hodinový rychlostní rekord pro tříkolová vozidla s obsahem pod 250 kubických centimetrů. Vůz měl speciální jednomístnou karoserii s nízkým odporem a upravený motor. Vozidlo podle wikipedie překonalo 22 mezinárodních rychlostních rekordů ve své třídě, včetně 24hodinového rychlostního rekordu, který byl 103 kilometrů v hodině.

U nás vládl Velorex

Tříkolové vozítko s trubkovým rámem potaženým koženkou, to je náš Velorex. Jedná se o jediné homologované vozidlo s plátěnou karoserií na světě. Jeho konstruktéry jsou bratři Stránští, František (1914–1954) a Mojmír (1924–2011). Velorex byl vyráběn původně jako malosériová výroba, později po znárodnění ve velodružstvu Solnice, jako vozítko pro invalidy.

close Český Velorex. info Zdroj: Wikimedia Commons, AlfvanBeem, CC0 zoom_in Český Velorex.

Původně bylo bratry Stránskými označováno jako OS-KAR, tedy kára na ose. Později ve znárodněném podniku byl vyráběn typ Oskar 16 přejmenovaný dle velikosti kol jako Velorex 16/250 a ještě později jako Velorex 16/175 a následně Velorex 16/350. První číslo značí rozměr kol, druhé objem motoru. Po ukončení výroby tříkolových Velorexů, kdy bylo v letech 1951 – 1971 vyrobeno 15 300 kusů. Vyráběly ještě čtyřkolové Velorexy, v letech 1971 – 1973 bylo vyrobeno 1 380 kusů, slávy svých tříkolových předchůdců však nedosáhly.

Jako za kulomet aneb Velorex ve filmu a seriálu

Velorexy je možné najít po celé Evropě, několik jich jezdí i v Asii, v Americe a jeden dokonce v Austrálii. Nejslavnější z Velorexů si zahrál ve filmu Vrchní, prchni!, ve kterém jej řídil Josef Abrhám.

| Video: Youtube

Hlášku o tom, jak se ptá paní Váchová z Deštnice, jak se dovnitř vlastně leze s odpovědí Josefa Abrháma „Jako za kulomet paní, přikrčit a mírně zaklonit,“ zná snad každý milovník českých komedií. Také scénu jak hlavního hrdinu filmu zastaví policisté a ani nezapočatou kontrolu zakončí lakonickým pokynem: „Jeďte!“

Ve třetím díle seriálu Dobrá Voda Velorex řídila Jiřina Bohdalová. V povídkovém cyklu Hvězdy nad Syslím údolím si Velorex vydatně zahrál po boku Josefa Dvořáka a Zuzany Bydžovské. Velorex se objevil také v nizozemském filmu Momentky (anglicky Snapshots) a objevil se i v britském pořadu Top Gear, čtyřkolový Velorex se objevil ve filmu Ať žijí duchové.

Hadrák, hadraplán a další přezdívky

Velorexy jsou dodnes k vidění na mnohých motoristických srazech. V tehdejším Československu se Velorexu podle wikipedie přezdívalo například  hadrák, hadraplán, hadrolet, husí stehno, montgomerák, velouš, chroust, netopýr, pytel na mrzáky, splašené trubky nebo prchající stan.

Tatra 49 byla hlavně dodávka

close Tatra 49. info Zdroj: Wikimedia Commons, Cimmerian praetor, CC BY-SA 3.0 zoom_in Tatra 49. Vůz Tatra 49 je tříkolový dvoumístný dodávkový automobil vyráběný mezi roky 1929 a 1939 v kopřivnické automobilce na severu Moravy. Při jeho výrobě bylo využito jak částí motoru, tak přední nápravy a řízení z osobních vozidel Tatra 12 a Tatra 30. Uvádí to v knize Tatra autor Marián Šuman – Hreblay (Cpress Brno, 2019). Protože se žádný z automobilů nedochoval, vytvořili renovátoři z firmy Ecorra z Kopřivnice repliku tohoto vozu, kterou dokončili v roce 2016. Pracovali na ni více než rok a výtvor byl určen pro Lane Motor Museum Jeffa Lanea sídlící v Nashvillu ve Spojených státech amerických.

Vozidlo se vyrábělo buď v osobní verzi, kterého se nakonec vytvořily dva kusy a již zmíněná replika, nebo v užitkovém provedení, s plošinou vpředu nebo vzadu. Užitkových vozů vyprodukovala automobilka asi dvě stovky. Dle jiných zdrojů celkově firma vyrobila asi 210 kusů, přičemž 97 z nich v roce 1930, devět o rok později, další čtyři roku 1932 a mezi roky 1934 a 1939 úhrnem asi 100 vozidel.

Další zajímavá vozidla se třemi koly

Například Dymaxion byl automobil, který sestrojil v roce 1933 americký vynálezce Buckminster Fuller a prezentoval ho na Světové výstavě v Chicagu. Vůz byl součástí rozsáhlého projektu, který Fuller nazval Dymaxion, což byla složenina anglických výrazů dynamic, maximum a tension — dynamika, maximum a napětí. Vůz měl tvar dešťové kapky, tři kola, byl dlouhý 6,1 metru a vážil 1 045 kilogramů. Měl být využíván jako mikrobus s kapacitou jedenáct osob. Nejvyšší dosažená rychlost byla 140 km v hodině.

close Automobil Dymaxion. info Zdroj: Wikimedia Commons, CHAFFORD HUNDRED, CC BY 2.0 zoom_in Automobil Dymaxion.

Při zkušební jízdě 27. října 1933 na chicagské výstavě se vozidlo převrhlo a cestující utrpěli těžká zranění. To vedlo k zastavení dalších prací na vynálezu. Vznikly pouze tři prototypy, z nichž se zachoval jediný. V roce 2014 vyrobili konstruktéři v Kopřivnici funkční repliku Dymaxionu pro Lane Motor Museum v americkém Nashvillu.

Nekonvenční Hoffmann 1951

Pozoruhodný množstvím nekonvenčních a často uživatelsky ne zrovna přijatelných designových prvků je vůz Hoffmann 1951, sestrojený Michaelem Hoffmannem, obchodníkem z bavorského Mnichova.

Projekt, který byl označen jako podvod

close Tříkolový Davis Divan. info Zdroj: Wikimedia Commons, Tim Farley, CC BY-SA 4.0 zoom_in Tříkolový Davis Divan. Společnost Davis Motorcar Company v letech 1947 až 1949 vyráběla tříkolový kabriolet Davis Divan. Duchovní otcem vozidla byl prodejce ojetých vozů Glen Gordon „Gary“ Davis. Model však nikdy nebyl uveden do sériové výroby. Protože projekt byl označen za podvod . Společnost získala 1,2 milionu dolarů prodejem 350 obchodních zastoupení, nedokázala ale dodat auta svým potenciálním prodejcům ani nezaplatit svým zaměstnancům a obě skupiny ji nakonec zažalovaly. Její majetek byl zlikvidován a Davis usvědčen z podvodu a velké krádeže a odsouzen na dva roky.

Bylo vyrobeno pouze 13 Divanů, včetně dvou prototypů, z nichž se 12 dochovalo. Vůz se vyznačoval stylovými detaily inspirovanými letadly.

Z Japonské produkce se mezi tříkolová mikroauta například řadí Daihatsu Bee vyráběné koncernem Daihatsu v Ikedě a Ósace v letech 1951 až 1952.

Britská tříkolová šestice

Ve Velké Británii se v letech 1957 až 1964 vyráběl tříkolový mikrovůz Scootacar ve společností Scootacars Ltd., divizí výrobce železničních lokomotiv, Hunslet Engine Company. Vozidko údajně vzniklo proto, že manželka jednoho z ředitelů firmy chtěla jezdit s něčím jednodušším, než byl její Jaguar. Celkem bylo vyrobeno 130 těchto vozítek.

close Peel P50, v roce 2010 bylo zapsáno do Guinessovy knihy rekordů jako nejmenší sériově vyrobené auto. info Zdroj: Wikimedia Commons, Philip (flip) Kromer, CC BY-SA 3.0 zoom_in Peel P50, v roce 2010 bylo zapsáno do Guinessovy knihy rekordů jako nejmenší sériově vyrobené auto. Tříkolové mikroauto se původně vyrábělo v letech 1962 až 1965 společností Peel Engineering Company na ostrově Man s označením Peel P50 a později od roku 2011 do současnosti v Sutton-in-Ashfield. V roce 2010 bylo podle wikipedie zapsáno do Guinessovy knihy rekordů jako nejmenší sériově vyrobené auto, jaké kdy bylo vyrobeno. S délkou 137 centimetrů a šířkou 99 centimetrů a pohotovostní hmotností 59 kg drží P50 stále rekord.

Dalším malým tříkolovým vozem vyráběných v Anglii je Reliant Robin, produkce společnosti Reliant Motor Company z Tamworthu. Byl nabízen v několika verzích po dobu 30 let. Stal se druhým nejoblíbenější sklolaminátové autem v historii, po Chevrolet Corvette.

close Tříkolový dvoumístný britský vůz Bond Bug. info Zdroj: Wikimedia Commons, Mick, CC BY 2.0 zoom_in Tříkolový dvoumístný britský vůz Bond Bug.

Bond Bug je malý britský dvoumístný tříkolový automobil, který navrhl Tom Karen z Ogle Design pro Reliant Motor Company, který jej vyráběl v letech 1970 až 1974, původně v továrně Bond Cars Ltd, ale následně v továrně Reliant v Tamworthu. Jedná se o klínovité mikroauto, se zvedací stříškou a bočními clonami namísto běžných dveří.

Mikroauto Heinkel Kabine bylo navržené společností Heinkel Flugzeugwerke a vyráběné v Německu v letech 1956 až 1958. Stejně, jako Messerschmitt nesměl Heinkel vyrábět letadla, a tak se soustředil na malá auta. Výroba byla v roce 1958 převedena na základě licence na Dundalk Engineering Company v Irsku. Licence však byla krátce poté odebrána kvůli špatné kontrole kvality. Výroba byla obnovena v roce 1960 pod názvem Trojan 200 společností Trojan Cars Ltd. ve Velké Británii a pokračovala až do roku 1966.

Dalším z britských výrobců tříkolek je společnost Morgan. Ta v roce 2011 na autosalonu v Ženevě představila roadster, který následně podle wikipedie vyráběla od roku 2012 do roku 2021. Automobilka tak chtěla podle portálu Autorevue.cz navázat na legendární a také v závodech proslavenou tříkolku Morgan, jež byla vyráběna v letech 1909 až 1953. V současnosti Morgan nabízí nejnovější tříkolový model Super 3.

Řecká Alta a Attika

Alta A200 byl tříkolový osobní automobil představený v roce 1968, vyrobený řeckým výrobcem vozidel Alta. V roce 1962 byla v Řecku rovněž zahájena výroba lehkého tříkolového osobního vozu v licenci německého Fuldamobilu jako Attica model 200.

Inspirace pro bublinový vůz

close Fuldamobil byl inspirací pro termín „bublinový vůz“. Foto: Wikimedia Commons, MartinHansV, volné dílo info Zdroj: Deník/Edvard Beneš zoom_in Fuldamobil byl inspirací pro termín „bublinový vůz“.  Fuldamobil se vyráběl v letech 1950 – 1969 v Německu v různých verzích. Přestože byl celkový počet vyrobených vozů relativně malý, přitáhly vozy dostatečnou pozornost a byly vyráběny licenčně na čtyřech kontinentech. Hanns Peter Rosellen v knize Deutsche Kleinwagen (Fulda: Bleicher Verlag 1983) píše, že Fuldamobil byl inspirací pro termín „bublinový vůz“.

Žhavou novinkou Aptera

Mezi novější tříkolky patří Myers Motors NmG (dříve Corbin Sparrow), jednomístné, bateriové elektrické vozidlo navržené speciálně pro dojíždění a jízdu ve městě, vyráběné od roku 1999 do začátku roku 2010.

close Nejžhavěšjší novinka, prototyp Aptera. info Zdroj: Wikimedia Commons, ApteraMotorsMedia, CC BY-SA 4.0 zoom_in Nejžhavější novinka, prototyp Aptera.

Žhavou novinkou pak je solární dvoumístné tříkolové elektrické vozidlo Aptera (sEV), které vyvíjí společnost Aptera Motors. Konstrukce má aerodynamický tvar a využívá lehké kompozitní materiály z uhlíkových vláken a skelných vláken, motory nábojů kol a vestavěné solární panely, aby se výrazně rozšířila řada. I když se ještě nerozeběhla sériová výroba, už má Aptera sEV od roku 2023 více než 40 000 rezervací.