Jednoho dne pro všechny žáky a studenty, tedy i mne, nastal vytoužený den. Ten den byl 11. 3. 2020, kdy se zavřely školy. Nejdříve jsme brali COVID-19 jako příjemné zlo v tom smyslu, že se nemusí do školy. Časem jsme všichni pochopili, že je to hrůza. Je hrozné, že ta nemoc postupuje a má mnoho obětí. Teď si s bratrem uvědomuji, že je lepší chodit do školy než být doma a počítat nakažené. Takhle to asi vnímá většina našich vrstevníků. Po téhle větě určitě učitelé skáčou radostí: „Děti budou do škol chodit s úsměvem na tváři a bez mučení!“

Od toho dne, co jsme povinně zůstali doma, jsou dny stejné, a to v tom smyslu, že jsou jako přes kopírák. Ráno vstávám ve stejný čas jako do školy a kupodivu nemusím, ale dělám to. Mám to v sobě nějak zakódované, nebo se mi stýská po škole? Kdo ví? Pak dělám to, co dělá ráno skoro celá planeta, tak si to domyslete… Po této činnosti si zapnu svého přítele kompa. Juknu se na úkoly a začnu. Mezitím se ostatní členové rodiny probudí a začne u nás hukot. Taťka je od pěti hodin v práci, doma jsem já, mamka a moji čtyři bratři. Tak si to umíte asi představit. Dnes je to dvanáctý den, co jsme všichni doma. Možná by někdo měl z toho už ponorku. Já ji ještě nemám, zatím jsem nad vodou. Jsme na sebe zvyklí. Po dvou až třech hodinách strávených na PC nad úkoly začnu toužit po tom, aby už začala opět škola. Ve škole odbudu učení, učitelé mi vše vysvětlí, doma jen úkoly a hurá ven. Teď se doma mořím s učením, s úkoly, občas si nevím rady a nemůžu ani ven. Je to „opruz“. Mezitím mě asi třikrát vyruší bratr Matěj, aby se na něco zeptal. Dělá úkoly hned vedle ve svém pokoji. Tím, že je na základce, je má za chvíli hotové. Je chytrý jak encyklopedie. Občas za mnou přiběhnou mí bráškové, dvojčata Matouš a Matyáš. Ti mají asi největší radost z toho, že jsou doma a nemusí do školky. Letos je taky čeká škola, tak si to užijí.

Mamka dovařuje a najednou zazní námi oblíbené zvolání: „Kluci, dolů, oběd!“ Seběhneme se všichni k obědu a najíme se. Potom si dodělám věci do školy. Když něčemu nerozumím, poprosím mamku, aby mi to vysvětlila. Když tomu nerozumí ani mamka, počkáme na tátu. Každý rozumí něčemu jinému.
Potom si podle situace a počasí jdeme sednout s rouškami, jak ufoni, na zahradu. Mastíme tam rodinné UNO. Dám si s mamkou kávu a brachové čaj. A pak jdeme domů na sváču a učit se. Prckové cvičí s mamkou logopedii. Blíží se šestá hodina, sekám s učením a jdu hrát hry s kluky na komp. Mezi ťukáním do kláves koušu do večeře a jukám na rouškované zprávy o COVIDU-19. Podle situace juknu na film, kde je samá legrace. V tu chvíli vypadá vše jak za starých časů. Pak do koupelny a spát.

Můj názor je, že do léta se do svých oblíbených škol všichni ve zdraví vrátíme. Díky této nemoci jsme si uvědomili, že je v jednotě síla. Pomáháme si a jsme k sobě ohleduplní. Myslím si, že do roka na COVID-19 bude lék a bude to pro nás něco jako chřipka.

Jan Matějka, ISŠTE Sokolov