Dalších jedenáct pozoruhodných osudů zpracovali žáci a žákyně v Karlovarském kraji v rámci projektu „Příběhy našich sousedů“. Již několik let jej koordinuje společnost Post Bellum, která dokumentuje lidské příběhy pro archiv Paměti národa. Hosté se dozvěděli i velké plány do budoucna.

Ve středu odpoledne se v sále Prvního českého gymnázia v Karlových Varech sešli mladí badatelé z několika škol, kteří přivedli i „své“ pamětníky. Před porotou prezentovali v několika minutách člověka s jeho životním příběhem, hovořili o jeho prožitých strastech i radostech, o úskalích, která mu připravil komunistický režim nebo život v krajině takzvaných Sudet, adopce do německé rodiny či nutnost emigrace. „Máme své heslo. Post Bellum – to jsou lidé, co se ptají,“ zmínila během podvečera koordinátorka vzdělávacího projektu pro Karlovarský kraj Dagmar Erbenová, pedagožka dějepisu na Prvním českém gymnáziu v Karlových Varech, které slavnostní událost hostilo.

Od účetní po duchovního

První řadu zaplněné auly obsadili pamětníci – řezbář, učitelka a farní knihovnice, úřednice v podniku uranových dolů, ale také například farář, účetní, prodavačka a další. Autorské týmy i veřejnost si vyslechly nejprve vždy odborné hodnocení poroty. Pak dvojice až šestice tvůrců stručně odprezentovala medailon daného pamětníka, jehož vyprávění zpracovávala. Na závěr jej obdarovala květinou a dárkovou taškou.

Nejmladším mezi pamětníky byl kněz Romuald Štěpán Rob. „Je autorem námětu a scénáře pro Společný výslech, což bylo poslední interview Václava Havla pro Českou televizi v rozhovoru s kardinálem Dominikem Dukou,“ prozradili sokolovští gymnazisté na muže, který mimo jiné od roku 2008 duchovně doprovázel prezidentský pár Havlových. Nyní je administrátorem římskokatolických farností v Karlových Varech a Chodově, kromě toho i diecézním ředitelem plzeňského biskupství.

V příběhu rodilého Ukrajince Josefa Vallyho autorský tým zjišťoval, jaké ostrakizaci mohl být vystaven člověk, který se rozhodl opustit republiku. Jako trest za emigraci do Kanady nesměl ani na pohřeb matky.

Mladí dokumentaristé zaznamenali také životní kroky Aleše Hory, který mluvil o foglarovských sdruženích, která konala dobré skutky. Rychlé šípy byly jeho vzorem. „Tatínek byl Sokol, proto ho po komunistickém převratu zatkli. Spoluvězni ho usvědčili a byl odsouzen na 10 let. Bylo to v roce 1953. Když viděl pan Hora tatínka u soudu po půl roce, nepoznal ho. Předtím to byl vysportovaný, ztepilý chlap. U soudu se z něho stala lidská troska,“ popsali jeho vzpomínku žáci karlovarského gymnázia. Muž, který se z Teplic před revolucí odstěhoval do Karlových Varů kvůli vysokým hodnotám exhalací, se po roce 1989 pustil do obnovy Sokola na Karlovarsku.

Pozitivní energie vyvěrala z krušnohorského řezbáře a sochaře Jiřího Laina, kterého v dětství adoptoval česko-německý manželský pár. Otec brzy zemřel, lehké v budoucnu nebylo ani odolávání tlakům komunistů. Revoluční rok 1989 pro výtvarníka znamenal možnost stát se řezbářem na volné noze.

Z žen se do projektu zapojila kupříkladu Anna Umlaufová, která se v 50. letech přistěhovala do Karlových Varů z východního Slovenska, a zde na Táborské ulici prožila, jak dětem sdělila, nejšťastnější období svého života. V 11 letech jí zemřel tatínek a maminka zůstala na výchovu sama. Strach, který prožívala za války, ještě umocnil osobní zážitek s útočícími vojáky, kteří ji chtěli znásilnit. Nakonec došla klidu i přesto, že jí zemřela maličká dcerka. Tato pamětnice bohužel nemohla na karlovarskou akci osobně dorazit.

O českých Němcích za války i po ní bylo vyprávění Ingeborg Suchanové, která se narodila v Chomutově německým rodičům. „…a otec říkal, kdyby nebyla přišla válka, ten Hitler, tak jsme byli bohatí lidé,“ zní jedna z myšlenek, kterou si ze své rodiny zapamatovala. V jejich bytě nechávali přespat Němce, kteří utíkali před diktátorem. Tatínek skončil v koncentračním táboře, ale v roce 1945 utekl z pochodu smrti. Část příbuzných se stala součástí odsunu z pohraničí.

Život v pohraničí zná také Erna Tehlárová z velmi chudé rodiny. U její osoby studenti mluvili o častých útěcích do krytu před bombardováním. Její vzpomínky tak zahrnují třeba věčně připravenou černou kávu v bandasce a usušené placky. „České děti se s námi nesměly bavit, museli jsme nosit na rukou bílé pásky, abychom se odlišili,“ prozradila dnešní generaci. Není divu, že se dosud cítí jako Němka, přitom se narodila v Kovářské.

Lidmila Hanzlová zažila perzekuci například při přijímání na školu. Nenechala si to ale líbit, a napsala dokonce prezidentu Zápotockému. Až díky tomu mohla vystudovat vysokou školu pedagogickou. Přesto i poté pokračoval politický tlak.

Život milovnice vodáctví Marie Vařechové byl poznamenán koncem války, z dětství si pamatuje střelbu během bojů při osvobozování republiky. „Došlo k přestřelkám mezi Rusy a Němci. Toto místo osvobozovala Rudá armáda vlasovců, kteří rabovali a stříleli v celé vesnici. Kradli vše, co mělo cenu. Jeden z vlasovců ji chytil a snažil se jí dostat náušnice z uší, ale silou. Po vlasovcích přišla řádná Rudá armáda a již byl klid,“ mimo jiné zaznamenali -náctiletí badatelé. Veselejší jsou vzpomínky na Američany po osvobození, kdy rodina žila ve Františkových Lázních. Těžce Marie nesla privatizaci po roce 1989, protože to, co s kolegy těžce vybudovali v síti prodejen, museli předat soukromníkům. Její život ztvárnila děcka také formou komiksu.

O škole a tanci hovořila Květa Jirásková, jejíž rodiče vyhnali Němci z Karlových Varů. Válku a nálety tak zažila v Plzni. „V roce 1953 otec vystoupil z komunistické strany kvůli tomu, že přišel o peníze během měnové reformy. To byl problém pro paní Jiráskovou a její další studia,“ prozradili na ni dokumentaristé. „U maturity jí ředitel z jiné pedagogické školy navrhoval ze všeho za 2, ale učitelé z karlovarské školy prosadili ze všeho za 4,“ zaznělo také.

V příběhu učitele a sportovce Jaroslava Částky autoři přinesli poselství, že bychom se měli vrátit k tomu, „čemu prostě naši a moji předkové, rodiče a prarodiče byli nejblíž, že měli širokou rodinu a ti lidé se o sebe zajímali.“ Tento pamětník se zasloužil o založení první hokejové třídy v republice.

Příběhy, které v učebnicích nenajdete

Ochutnávka osobností zahrnovala více či méně známé osobnosti z regionu. U některých životních apelů, které respondenti dětem sdělili, se hosté během únorového odpoledne i pousmáli. Jiří Lain vzkázal: „Učte se aspoň jeden jazyk, blbouni, ať nejste ve světě prodaný!“ Citát Květy Jiráskové, který jí kladla na srdce maminka, zní: Nikdy nedělej nikomu to, co nechceš, aby dělali ostatní tobě. Pro změnu Lidmila Hanzlová si i přes všechny nespravedlnosti myslí, že „když se chce, všechno jde“.

„Děkuji všem pamětníkům za to, že našli čas a odvahu podělit se s mladou generací o své příběhy, které nemají v učebnicích,“ řekla na závěr Dagmar Erbenová, která nakonec pustila prezentaci odpovědí, jež pokládala ona studentům. Prezentace dokumentární práce mladých badatelů byla letos nesoutěžní, přesto je porota hodnotila.

Hranice mezi historií a současností

Historik Jan Nedvěd v závěru vyzdvihl zejména týmy, které hovořily takzvaně „spatra“. Úroveň slovního projevu byla u řady teenagerů na vysoké úrovni. Mnozí hledali i netradiční formu, jak nejen vizuálně, ale i ústně svého pamětníka představit: dvakrát se tak objevila i forma simulovaného rozhovoru, kdy v roli odpovídajícího seniora stál jeden z členů či členek „tvůrčí skupiny“. Mnozí si pro změnu pohráli více s fotoprezentací nebo do závěrečné prezentace zapojili zvukovou nahrávku.

Přítomní se dozvěděli také o dalších plánech společnosti Post Bellum v Karlovarském kraji, a to v podání regionálního koordinátora Lukáše Květoně: „V tomto kraji jsme již nahráli vzpomínky dvou set pamětníků Karlovarského kraje, pátým rokem se koná projekt Příběhy našich sousedů, proběhly výstavy, besedy s pamětníky pro veřejnost. Tím by to ale nemělo skončit, máme velké plány. V krajských městech České republiky vznikají pobočky – zatím jich je celkem pět, nejbližší je v Plzni, chtěli bychom ji mít i zde,“ prozradil. Mělo by jít o místo s vlastním studiem pro nahrávání pamětnických výpovědí a prostorem pro setkávání a společenské akce, přednášky či expozice. „Prostě vytvořit ´živé místo´, kde bychom naši práci, potažmo příběhy, mohli vyprávět, a to hlavně mladým lidem,“ dodal Květoň s tím, že hledají osvícené partnery, jimž není historie a budoucí vývoj společnosti lhostejný.

Čas běží… a pak se není koho ptát

„Rád bych upozornil na jeden přidaný aspekt projektu Příběhy našich sousedů. Kromě vzdělávací roviny mě na něm fascinuje rozměr sociální, mezigenerační, kdy se mladá generace dostává do kontaktu s nejstarší. Společně na něčem pracují, staří lidé se mohou těšit ze zájmu mladých lidí o svůj příběh a vzpomínky. Zároveň mladí lidé mají možnost poznat hodnotu stáří. Může to být pro ně inspirativní – měli bychom se ptát svých známých, svých rodičů, prarodičů, na to, jak žili v minulosti, protože čas běží… A ve chvíli, kdy nás to začne v našem pozdějším věku zajímat, tak už se bohužel není koho ptát,“ podotkl.

Letos se v Karlovarském kraji objeví ještě putovní výstava Post Bellum s 10 výstavními panely s pamětnickými medailonky. Projekt finančně podpořily: Karlovarský kraj a města Karlovy Vary, Nová Role, Ostrov a několik soukromých subjektů. Post Bellum působí v kraji od roku 2012. V roce 2019 děti z celé ČR zachránily vzpomínky více jak sedmi set pamětníků 20. století. Do půlročního projektu Příběhy našich sousedů se loni zapojilo více jak 112 měst a městských částí, a to s třemi tisícovkami žáků a studentů a pěti sty jejich učiteli.

Lucie Bartoš