Kdo si chce letní dny zpříjemnit i dalšími zážitky, ať se vydá za pěknějších víkendů na toulky podél řeky Mže, tvořící páteř většiny všech říček a potoků v končinách tachovských. Hluboké říční i některé potoční kaňony jsou přírodní ozdobou naší krajiny – viz údolí Mže od Ústí přes Josefovu Huť a Ošelín dále ke Svojšínu, mimořádné partie řeky pod Milíkovem i od Stříbra k Butovu. Připomenout je třeba i údolí Úhlavky u Prostiboře a pod Tuněchody, Kosí potok, Hadovku a Úterský potok, a další.

Romantika u vody

Všechna jmenovaná i další místa patří po generace k ráji všech milovníků přírody i ctitelů zálesáckého způsobu života. V oblibě je mají turisté, vodáci i chataři. Ale pozor, léto je jen jednou v roce, proto nezaváhejme. Věřte, že není nad letní probuzení a den strávený u řeky, v zeleném hávu lesa či v chatce u rybníka. Když začíná svítat a do ranního rozbřesku začnou trylkovat první ptačí zpěváci.

V čase ranního kuropění už rybáři na břehu i na loďkách tahají ze stříbrných vod kolikátého cejna. Poté už na zápraží či před stanem zavoní černá káva a polobdící aktéři včerejších rejů a potlachů plouží se se zubními kartáčky v ruce k lesnímu prameni či na břeh řeky. Co na tom, že tahle ranní očista někdy přichází až k polednímu. Inu, léto v přírodě, a zvláště u vody, přináší nový život i den, co může začínat až obědem.

Psáno i známo o Milíkově

Dnes se zastavíme ve stopách času, řeky i léta u jedné z nejstarších vsí západně od Stříbra. Zde se v jednom z výrazných zákrutů Mže rozkládá obec Milíkov, (německy Milikau), zmíněná již v tzv. zakládací listině kladrubského kláštera z roku 1115. Další detaily uvádí historicko-turistický průvodce po Stříbrsku a Borsku. Kolem půli 13. století přešla ves z rukou církve do vlastnictví světských feudálů, od 16. století byl Milíkov součástí majetku města Stříbra, malá část vsi přináležela k bezdružickému panství.

V horní části milíkovské návsi stojí opravená kaple, při čp. 20 je zachován kamenný špýchar s datem 1851. V obci je možnost nákupu i občerstvení, nad ní je železniční zastávka. Východně od Milíkova se na ostrohu nad silnicí vypíná pahorek se dvěma příkopy, upomínající na někdejší tvrziště, zvané Otročínský hrádek.

O Starém mostu i Máchově údolí

Již od středověku umožňoval přístup do Milíkova most přes Mži, který byl povinně udržován městem Stříbrem; patřil totiž k privilegované říšské silnici, na které vybírali Stříbrští mýta. V roce 1830 zde vystavěli nový dřevěný most s jedním kamenným pilířem, který byl v roce 1911 nahrazen ocelovou konstrukcí. Později se stala jízda milíkovskými serpentinami při vysokém provozu na silnici E 50 nebezpečnou, proto byla mezinárodní trasa odkloněna mimo ves.

Pohledný Milíkov se zajímavou historií a rozmanitou přírodou dává zázemí chalupářům i chatařům z okolních osad, připomeňme nedaleké Jezerce a Pražku či chatové osady nad Mží směrem k Vrbicím. Doslova rájem pro návštěvníka je kouzelné Máchovo či Isabelino údolí při řece pod Milíkovem, s připomínkou mlýnů, zbytky těžních hald i důlních šachet, také se známou úpravnou pitné vody; po červené turistické trase, lze podél řeky dojít do královského a horního kdys města Stříbra, s jeho četnými památkami. Ano, stříbrná řeka se stříbrským Betlémem je ozvěnou toku času, událostí i vody.

Pavel Nový