Tenkrát se jelo vláčkem na Pernink, na horách bylo půl druhého metru sněhu a České dráhy musely přistavit pomocné vagony, aby se děti s rodiči do spoje vešli. Dnes na Sněhulákiády berou tehdejší děti již svoje malé děti. Přes patnáct let se však akce pořádá každý rok na rozhledně Pajndlu nad Nejdkem,  odkud se děti dokloužou na legendární Kukačku, kde na ně čekává teplo, sucho, výborná obsluha a dobré jídlo i pití. Pro vítěze soutěže samozřejmě i zasloužená cena, zmrzlinový pohár s horkými malinami, doprovodný program, inu, paráda. 
Sněhu letos neměly děti na stavění metry, ale na fešné sněhuláky bohatě stačil. Poté, co na zastávce Nejdek-Sejfy vyskákali malí neposedové z teplého a čitého vláčku, vydali se i se svými dospělými rodiči do stoupání lesem, vedoucím až k rozhledně samotné. Počasí bylo tentokráte velice milosrdné, a tak cesta vzhůru nebyla takříkajíc o všechny dostupné tělesné síly, jak tomu bylo párkrát v letech minulých. Také dohlednost z rozhledny byla výborná, a tak děti byly za svoji snahu několikrát odměněny již na samém začátku akce. Vybrat nejhezčího sněhuláka je v podstatě nemožné, vždyť jak najít kritéria pro objektivní zhodnocení, když navíc skulptury ze sněhu staví děti od tří až do dvanácti let svého věku? A tak nebylo zbytí než se obrátit na zahraniční odbornou pomoc. Tou se stala externí metodická pracovnice Divadla Dětí Dominika Trojanová, která právě projíždí jako správný crazy cestovatel na koloběžce Afrikou z jihu na sever. Před měsícem přistála do Jihoafrické republiky, projela ji celou až k Mosambiku, ten zdolala během minulých čtrnácti dní a nyní se pohybuje na sever skrze rozpálenou Tanzanii. A protože byla právě on-line, byla to právě ona, která rozhodla o pořadí nejúspěšnějších sněhových skulptur. Rozhodčí Sněhulákiády v Africe nebyl jediný paradox letošní akce, dalším byl ohníček, rozdělaný na zde využívaném ohništi a trochu opejkačskou kulturou zavánějící obřad špekáčkování a maršmelounování, také se opékaly rohlíky…do černa a gurmáni udělali ze zdravého jinak a šťavnatého ovoce škodlivinu, nazývanou pečené jablko. Inu, jednou za dlouhé období to snad tělo unese, obzvlášť po poměrně kvalitním sportovním výkonu. A bylo postaveno, vyfoceno, opečeno a dorozhlednováno a děti se vydaly na druhou stranu vysokého kopce nad Nejdkem, na kterém se rozhledna tyčí. Zapocené, od sněhu mokré a dokonale vyvětrané potom červenaly na Kukačce, kde na ně čekala odměna za jejich námahu a ve vlaku zpět již odpoledne usínali pouze cestující do Varů. Nejdecké děti se doklouzaly domů prostě cestou z kopce. 

Libor Balák, Divadlo Dětí Karlovy Vary