Chřipka letos prakticky vymizela. Přibývá ale mladých s covidem

Vláda rozšířila pracovní povinnost pro zdravotníky. Chystá testování úředníků

Jednu výhodu respirátory mají: nutí sledovat oči. A ty ledasco prozradí. „Trvá to rok. Dvanáct měsíců v ochranných oblecích a stovky a stovky hodin přesčasů. Pak domů starat se o děti a zapnout televizi, kde vidíte, jak někdo křičí, že je to podvod,“ zlobí se jedna ze sester na jednotce intenzivní péče infekční kliniky bohunické nemocnice.

Její pohled vypovídá o naprostém vyčerpání a velké porci beznaděje. Těžko se divit, jelikož světlo na konci tunelu z této situace čím dál více připomíná blížící se rychlík. Čísla nakažených závratně rostou.

Na jipkách Fakultní nemocnice Brno leží třiačtyřicet pacientů. Zbývá sedm míst. Na standardních lůžkách je 166 nemocných. „Míst je ještě méně, než uvádí údaje třetích stran. Péče o covidové pacienty totiž vyžaduje více personálu a materiálu, který je pak třeba někam uskladnit,“ vysvětluje primářka infekčního oddělení Radana Pařízková.

Ani ostatní zdravotnická zařízení na tom nejsou o moc lépe. Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně zbývá jipových lůžek osm. Břeclavské nemocnici jedno, znojemské tři, hodonínské žádné.

Nemocnice jsou na hraně kapacit. Vyhlašují stavy hromadného postižení osob

Zdravotníci jsou zoufalí i ze zmatku vládních opatření. Nelogické. Nedomyšlené. Chaotické. Pozdě. „Kam mám dát dítě? Babička je v jiném okresu a tři týdny bych dceru neviděla. Školky pro nás otevírají v šest, ale to už musím být tady a pracovat. S tím vláda jaksi nepočítala,“ líčí zdravotní sestra.

Vzácné chvíle oddechu

Když to uslyší její kolegyně, zvedne hlavu od papírování: „A na matky samoživitelky nemyslel už vůbec nikdo,“ zakroutí hlavou.

Na chodbě je živo. Sestry se převlékají do ochranných obleků a pobíhají sem tam. Přeskakuji z jedné strany na druhou jako na opičí dráze, abych jim nepřekážel. Moc se mi to nedaří, proto se odeberu do místnosti, kde zdravotníci tráví vzácné chvíle oddechu. Prostor je organizovaný tak, aby měli neustálý přehled o stavu pacientů – většinu stěn tvoří skleněné tabule. Téměř celé prosklené jsou i stěny jipek. Pacienti s výhledem do zeleně se totiž podle studie Rogera Ulricha z roku 1984 rychleji zotavují.

Jedno mě zarazí. Na postelích neleží nemohoucí osmdesátníci a devadesátníci, ale vesměs mladí lidé. „Ano, pozorujeme nárůst pacientů mladší věkové kategorie. Zhruba od chvíle, kdy se rozšířila britská mutace. Ten proces je dramatičtější. Odpoledne je člověk na malých kyslíkových dávkách a za pár hodin končí na umělé plicní ventilaci,“ popisuje Pařízková.

Poslední takový případ, který si vybavuje, je nedávno hospitalizovaný třiatřicetiletý muž. Sportovec. Těžký oboustranný zápal plic. „Teď je ve vážném stavu na našem oddělení. Měli jsme tu i matku se synem. Leželi jen pár metrů od sebe. Podáváme jim kortikoidy, v pozdější fázi nemoci jde totiž o autoimunitní postižení,“ povzdechne si primářka, sledujíc očima displej telefonu.

Kolik Čechů prodělalo covid? Daleko více, než se myslelo, naznačila studie

Na chvíli se do místnosti vloudí ticho rušené jen pípáním přístrojů. V souvislosti s mladými a staršími pacienty ve vzduchu visí nevyřčená otázka. „V budoucnosti se nabízí otázka nutnosti třídění pacientů. Nejen na základě věku, ale i budoucí kvality života,“ povzdechne si Pařízková.

Třídění neboli triáž je postup, který zdravotníci využívají v případě hromadných neštěstí a ve válce, kdy není šance poskytnout péči úplně všem. Postižení se třídí podle druhu a tíže poranění a prognózy. To skýtá předpoklad přežití nebo minimalizace následků při přiměřeně včasném poskytnutí odborné první pomoci, případně definitivní léčby. Červená značka: pacient má malou naději na přežití, snaha o jeho záchrana by byla na úkor jiných. Oranžová značka: potřeba okamžitý zákrok, pacient pak přežije. Zelená značka: pacient nějakou dobu vydrží bez neodkladné péče.

Chřipka vymizela

Covid však není jedinou nemocí, která lidi sužuje, říkám si. Primářka oddělení mě vyvádí z omylu. „Nemáme záchyt chřipky. Jen covid. Je potřeba, aby to zaznělo. Pokud má někdo chřipkové příznaky, měl by počítat s tím, že je to koronavirus. Řada našich pacientů zůstávala dlouho doma s teplotami s tím, že je to jen chřipka. Volali nám, až když se dusili,“ upozorňuje.

Podle Pařízkové by měl člověk kontaktovat zdravotnické zařízení v momentě, kdy má tři a více dnů vysokou teplotu kolem devětatřiceti stupňů Celsia. „To vždy značí vážnou formu onemocnění,“ líčí, načež jí poněkolikáté zazvoní telefon. „Povinnosti volají. Ráda bych, aby zazněla ještě jedna věc. Zdravotní sestry jsou andělé. Doktoři by bez nich byli jako bez rukou. Važme si jich,“ uzavírá.

Netradiční vyšetření v Brně: řidiče dopravního podniku testují v pivní tramvaji

Připomene mi, že tamní personál zdržuji už příliš dlouho. Při odchodu mi den už tak krásný nepřijde. Je tísnivé zjištění, že rok po prvních nakažených je situace stále (nebo opět) kritická. Je deprimující, že východisko je v nedohlednu. A je zlostné, že přírodě je to zjevně jedno. „Máme ještě rezervy. Mírné, ale máme. V příštím týdnu pravděpodobně vytvoříme další a záložní nemocnici jsme schopní zprovoznit o dvou dnů,“ povzbudí mě průvodkyně a mluvčí bohunické nemocnice Veronika Plachá.