Procitla s hlavou na silnici a oslepilo ji prudké světlo. Kolem ležely trosky skútru. „Nejdřív jsem nic necítila. Šok přišel, když jsem si rukou sáhla pod přilbu a byla celá od krve. Jazykem jsem cítila, jak se mi kývou zuby,“ líčí.

Bolest přišla až ve chvíli, kdy se nedokázala zvednout a uviděla zraněnou nohu. „Popadlo mě čiré zoufalství. Myslela jsem, že reálně umírám. Měla jsem strach a cítila se strašně osaměle. Nevěděla jsem, co bude za dalších pět sekund,“ vypráví Palátová.

Miroslav Janovec z Malonic vyrábí dudy už skoro čtyřicet let. Nástroje šly snad do celého světa
Vyrobil stovky chodských dud. Hudební nástroj si od něj koupil i exprezident

Tehdy nezletilou dívku odvezla sanitka a téměř přišla o nohu. Na operačním sále ve Fakultní nemocnici Brno trávila hodiny, podstoupila několik zákroků a tři měsíce byla na vozíku. Po nehodě se u ní navíc rozvinula post traumatická stresová porucha a vracely se jí vzpomínky na nehodu. "Úryvky z nehody se mi vracely i šestkrát za noc, stále dokola. Psychická rovina pro mě byla stejně náročná jako ta fyzická. Ztratila jsem chuť žít. Připadala jsem si jako živá mrtvola," popisuje.

Společnosti se stranila 

Dívka, která dřív společnost milovala, se jí najednou stranila. "Přijela jsem na invalidním vozíku do školy a přála jsem si být neviditelná. Viděla jsem, jak se na mě všichni dívají a vždycky, když se někdo chtěl zeptat, vybavila jsem si všechno, co se stalo. Nedokázala jsem o tom mluvit," doplňuje Palátová.

Z depresí jí pomohla psycholožka a také rodina a blízcí přátelé. Se soumrakem se dívce zhoršovala nálada a měla návaly pláče. "A vždycky se mnou byl někdo, kdo by mě hladil po zádech nebo mi dal pocit, že nejsem sama. Že tu se mnou někdo je, že chce, abych dál žila a fungovala, i když jsem to tak já sama necítila," usmívá se.

Letní tábory nabídnou dětem rozptýlení po době covidového stresu. Většina je už plná.
O letní tábory je velký zájem. Starosti organizátorům dělá testování

Poslední operaci podstoupila mladá žena loni v létě, po šesti letech nemůže hýbat palcem u nohy. "V plném rozsahu nepohnu kotníkem. Dnes by na mě nikdo nepoznal, že jsem měla nehodu. Ráda nosím boty na podpatcích a to si užívám, protože dřív to nešlo," raduje se Palátová.

Dnes kromě studia pracuje jako inženýrka a věnuje se svému nejoblíbenějšímu koníčku, potápění. A jak dodává, víc si váží věcí, které jsou pro jiné samozřejmost. "I když to zní jako klišé. I dnes si někdy vzpomenu na okamžik, kdy jsem strašně záviděla ostatním, že si můžou třeba dojít pro rohlíky a já ne. Mrzelo mě to. Teď jsem vděčná za to, že můžu chodit," směje se.