Masožravé kytky aneb potměšilí lovci v květináči

Vždycky vypadaly odlišně a ještě k tomu rostly na neobvyklých záhadných místech, jako jsou různé bažiny a močály. Není divu, že se legendy o rostlinách, které si zvíře nebo člověka přitáhnou třeba svými větvemi sloužícími jako chapadla, objevují po staletí napříč světadíly. S vědeckým průzkumem botaniků to bylo složitější. Když v polovině osmnáctého století John Ellis usoudil, že mucholapka podivná loví a požírá hmyz, největší autorita oboru té doby, švédský přírodovědec Carl von Linné považoval tuhle teorii za pošetilou, nadto porušující Boží zákony.

Masožravkám se věnoval i Darwin

První velké a zásadní pojednání o masožravkách napsal až o sto let později – v roce 1875 – věhlasný britský přírodovědec Charles Robert Darwin. V Londýně vydal první ucelenou monografii o masožravých neboli karnivorních rostlinách. Dlouholeté zkoumání těchto podivuhodných hříček přírody započal vědec poté, co se začal zajímat, proč kulaté listy rosnatek v anglickém Sussexu zdobí mrtvý hmyz. Je však třeba připomenout, že studium masožravých rostlin už bylo v té době velmi populární, věnovali se mu Darwinovi předchůdci i současníci.

Mucholapku podivnou dokonce označil za jednu z nejkrásnějších rostlin, které kdy spatřil. K lovení hmyzu používá důmyslné lapače v podobě vnitřních chloupků na koncích listů, které jsou při podráždění schopny neuvěřitelně rychlého pohybu. Když kořist usedne, sevřou se k sobě a muška je v pasti. Celá akce proběhne neuvěřitelně rychle, netrvá ani vteřinu. A to není všechno. Po sevření receptory mucholapka zjistí, jestli se úlovek hodí k snědku. Pak ho napustí trávicími šťávami. Když jí kořist nevyhovuje, sevření pasti uvolní.

Hmyzožravky se od jiných rostlin morfologicky dosti liší právě částmi, které souvisejí s lapáním kořisti. Překvapivou masožravost časem botanikové rozpoznali i u řady dalších druhů, které však kořist loví mnohem nenápadněji. Podle Darwina se všechno živé vyvíjí v souladu s prostředím, proto se rosnatky, tučnice, špirlice, láčkovky a další masožravky dokázaly adaptovat na bažiny, slatiniště či vlhké skály v tropických horských lesích chudé na živiny. S nedostatkem nezbytných prvků, jako jsou dusík a fosfor, se vypořádaly po svém. Ze slunce a vody tyto látky získat nelze, z těl hmyzu však ano.

Propojení s přírodou v moderním hávu. Parádní bydlení stojí na zimní zahradě

Nádržky vzniklé srůstem listu původně sloužily jako malé nádržky vody pro období sucha. Občas v nich utonul hmyz a rostliny se postupně naučily, jak ho lapat. „Adély“ popírají všechna známá fakta o rostlinách a převracejí běžný vztah rostlina–živočich v potravním řetězci. Nejenže dokážou hmyz lapit, ale také ho stráví. Některým pomáhají mikroorganismy žijící v lapacích orgánech masožravek. Jiné vylučují trávicí enzymy, rozkládající tělo kořisti, ze zvláštních buněk svého DNA.

Potřebují fotosyntézu

Představa, že jejich výživu tvoří jen bílkoviny, je však mylná. Drobný hmyz bývá vítaným přilepšením jídelníčku. Rostliny masožravého typu ale většinou patří mezi stálezelené kultivary a jako všechny květiny potřebují ke svému životu fotosyntézu.

Když není komár nebo muška v dohledu, obejdou se bez nich. Schopnost masožravosti je jen adaptace na růst v chudých půdách, kde kořist slouží jako jakýsi doplněk stravy. Jak už bylo uvedeno, většina masožravých rostlin se specializuje na různé zástupce říše hmyzu, hlavně na ty drobné. Jiné druhy si však poradí i s úlovkem o velikosti drobných obratlovců a některé větší druhy dokážou polapit například i potkana. Existuje také velké množství druhů, pro něž je běžná hmyzí kořist příliš velkým soustem, a specializují se ještě na menší organismy žijící v půdě nebo ve vodě.

Až sedm set druhů

Masožravé rostliny jsou výjimečné ještě v dalších ohledech. Tvoří sice velmi širokou skupinu rostlin, ty ale nejsou navzájem nijak příbuzné. Společné mají jen to, že živiny získávají nejen fotosyntézou, ale podobně jako živočichové i trávením organických látek. Jde o několik na sobě nezávislých vývojových větví, které se dokázaly podobně adaptovat na prostředí, v němž rostou. Existuje šestnáct rodů zařazených do osmi čeledí. Chcete-li znát počet druhů, odhady se pohybují mezi čísly šest set až sedm set. Jako by to nestačilo, botanikové rozeznávají ještě mnoho poddruhů, forem, variet a také mutací.

Botanická paráda: Skvostně řešená zahrada u domu nad Vltavou vás okouzlí

Lákání do pastí

Všechny masožravky se od jiných rostlin morfologicky dosti liší právě částmi, které souvisejí s lapáním kořisti. Své oběti lákají do pastí, které se podobají květům a bývají opravdu neuvěřitelně důmyslné. Jenže místo ochutnávky sladkého nektaru čeká mravence a komáry polapení. Rosnatky nebo tučnice využívají smrticí lep. Mají listy s drobnými stopkatými žlázkami neboli tentakulum s kapičkou lepu. Mušku přiláká lesklá kapička, jakmile na ni dosedne, je lapena. Žlázky se pak přisají k hmyzu, současně se ohýbají ostré listové čepele, které mušku drtí. Listy některých rosnatek jsou schopny se i několikrát obtočit kolem kořisti a pevně ji zafixovat.

Pádu do propasti se zase podobají léčky láčkovek či špirlic. Hmyz spadne do nálevkovité pasti, většinou nazývané láčka, a už se z ní nedostane. Masožravka má o večeři postaráno. Na dně nálevky bývá trávicí tekutina, ve které se komár utopí. V úniku jí často brání tvar nálevky, dále miniaturní voskové destičky na vnitřních stěnách, které se kořisti přilepí na končetiny a způsobují prokluzování. Aby se oběti přilákaly ke smrticí propasti, využívají masožravky třeba nektar, někdy naopak zápach z hnijících zbytků hmyzu, občas také zabarvení. U některých druhů láčkovek mohou nálevky dosahovat velikosti několika desítek centimetrů.

Bublinatky zase vynalezly k lovení velmi drobných vodních živočichů miniaturní vysavače, které mají formu měchýřku. Účinným pomocníkem se stává podtlak, když kořist zavadí o vnější chloupky, měchýřek nasaje všechno kolem sebe, včetně vodního hmyzu. Špirlice Saracénia polapí i středně velký létavý hmyz do „pytlácké jámy“, z níž není už cesta zpátky. Do tunelu je přiláká vůní a zbarvením. Navíc maličkými průzory ve vrchní části pasti proniká světlo. Vnitřní stranu lapacích vaků pokrývají kluzké šupinky, po nichž hmyz sklouzne do jámy.

Pěstování

Pokud se chcete pustit do pěstování masožravek, musíte jim zajistit hodně jasného světla a tepla, zejména na jaře a v létě. Bude jim svědčit slunný parapet nebo terasa, kam dopadají paprsky slunce. V zimě potřebují spíše chladnější místo, kde si odpočinou. Dalším nesmírně důležitým prvkem úspěšného pěstování je stále vlhký substrát. V žádném případě by nemělo dojít k vyschnutí zeminy. Květináče by měly stát v misce s centimetrovou hladinou vody, kterou budete průběžně doplňovat.

Ideální je zálivka z dešťovky, dobře poslouží také voda destilovaná, která neobsahuje půdu znehodnocující minerální látky. Pokud jde o pěstební směs, masožravkám bude vyhovovat zasazení do vrchovištní rašeliny, smíchané s perlitem nebo křemičitým pískem, protože většina druhů roste na půdách chudých na živiny.

U pražské vily vznikla unikátní zahrada. Na malý pozemek se vešlo několik teras

Zvolte nádoby, kterými bude pronikat vzduch a nebudou zcela utěsněné. Například na rosnatce poznáte vyhovující vlhkost vzduchu podle tvorby lepkavých kapiček. Důležitá je hlavně velikost nádoby, protože potřebují větší objem kvůli větší chemické stálosti. Příliš vhodné nejsou hliněné, z jejich povrchu se rychleji odpařuje voda. Masožravky nesnášejí vodu bohatou na minerály. Nikdy je nepřihnojujte běžnými hnojivy pro pokojové rostliny. Jejich jemný kořenový systém je na zvýšenou koncentraci solí ve vodě nesmírně citlivý. A citlivé pasti zbytečně nedrážděte a nepřikrmujte třeba octomilkami. Trávení hmyzu je pro rostlinu velmi náročné a často musí na strávení jediné mušky obětovat celý list. Vaše Adéla rozhodně nestrádá, úplně si vystačí s fotosyntézou.

Zkušení pěstitelé doporučují, abyste si pro začátek vybrali některý z méně náročných druhů těchto podivuhodných krásek, například rosnatky (Drosera capensis či Drosera capillaris) nebo mexické tučnice (Pinguicula agnata nebo Pinguicula esseriana). Hledáte-li vzrostlejší rostlinu s nápadným vzhledem, o kterou se nebudete muset příliš starat, bude správnou volbou špirlice Saracénia. Pokud se chcete o pěstování masožravek dozvědět víc, podívejte se na stránky české společnosti pěstitelů masožravých rostlin – Darwiniana.

Unikátní sbírka v Liberci

Pokud se vypravíte do Liberce, udělejte si čas pro návštěvu místní Botanické zahrady. Najdete tam nejpestřejší soubory exotických rostlin v Česku. Skleníkový areál ve tvaru rostlinných buněk nebo krystalové drúzy sestává z deseti různě velkých pavilonů a prezentuje čtrnáct rozličných botanických témat.

Celosvětovou proslulost však získala tamní sbírka masožravých rostlin. Zasloužil se o ni Miloslav Studnička, dlouholetý ředitel botanické zahrady a především uznávaný znalec těchto tajuplných krásek. Některé druhy choulostivých a na pěstování mimořádně náročných masožravých tučnic se tamním odborníkům podařilo rozmnožit jako prvním na světě. Liberecká botanická zahrada je v současnosti jedinou na světě, kde je k vidění masožravá rostlina jménem láčkovka rádža, která roste ve speciálně upraveném skleníku. V přírodě se vyskytuje pouze na jednom místě, na hoře Kinabalu na Borneu.

Horské masožravé heliamfory pocházejí z nejvyšší venezuelské stolové hory. Na plošině, kterou od okolí izolují kilometr vysoké strmé srázy, se rozprostírá ojedinělý svět, chladný a obestřený mlžnými závoji. Napodobit tamější podmínky je velmi těžké. V Liberci jsou masožravky ze stolové hory uzavřeny ve speciální klimatické vitríně. Aby se cítily jako doma, mají v ní vodopád i mlhu.