Scénář k hudebně laděným „Princeznám“ jste psala na motivy Šípkové Růženky. Bavilo vás hrát si s originálem?
Za hudební bych ji neoznačila. Hudba Karla Svobody je ale nádherná a píseň Když ti jedenkrát, štěstí nedá spát… je hit. Pohádka je zvláštní žánr, který umožňuje autorovi si se scénářem pohrát. Některá pravidla platí striktně: dobro musí zvítězit nad zlem, sudba se musí naplnit, osud se nedá zvrátit či odvolat, zkoušky musí být tři. Patří do ní humorná postava zrovna tak jako trocha poezie. A zároveň můžete vytvářet neskutečné „pohádkové“ situace, vyřádit se s kouzly a čáry.

Pohádka je tedy velice stylizovaný žánr, utvářený třeba i bujnou fantazií, a přesto by měla vyvolávat pocit, že jde o skutečnou událost, že takhle se to opravdu stalo. Aby poučení z ní bylo opravdu platné. Jako by její pravdivost stvrzovalo to, že se tradovala z generace na generaci. Moje babička pohádkářka mě v tom utvrdila po každém vyprávění větou: “Tak takhle se to stalo. Já jsem tam taky byla, byla tam papírová zem, propadla jsem se až sem.“

Víc než desítku filmů a pohádek natočili režiséři na jihomoravském hradě Pernštejn. Zatímco se Růženka píchla o trn, měli kuchaři v pohádce Sůl nad zlato v pernštejnské kuchyni plné ruce práce.
Chvíli Růženkou nebo Ohnivákem. Víte, jaké pohádky se točily na Pernštejně?

Který moment byl během psaní nejtěžší?
Vymyslet, co se bude dít těch sto let, co princezna spala a spala. A najít nápad, že prokletá princezna se zamiluje do toho nepravého. Jakmile byl na světě mladší bratr (hrál ho Jan Hrušínský), pak už to byla jen radost psát milostné dialogy nebo humorné hlášky pro pana Vladimíra Menšíka.

Film režíroval Václav Vorlíček. Jaký byl jako filmový partner?
Režisér Vorlíček především pohádku dobře uměl. Dal jí to, co potřebovala: pohádkovou atmosféru, krásnou princeznu a prince, humor a poezii citů. Spolupracoval s nejlepšími hudebníky. Jsem mu vděčná, že mi na postavu mlsného Matěje slíbil Menšíka a já jsem mohla psát dialogy přímo na tělo.

Pohádka se natáčela mimo jiné na hradě Pernštejn. Byla jste se tam během natáčení nebo někdy později podívat?
Při jedné cestě ze Slovenska jsme na hrad Perštejn zajeli. Byla jsem jím okouzlena, připadalo mi, jakoby byl postaven pro pohádky. Ihned jsem za Václavem zašla, abych mu to poradila jako velký objev. On ale Perštejn samozřejmě znal, už se tam točilo dřív. Myslím, že volbou tohoto krásného hradu skutečně pohádku ozdobil.

Snadný přivýdělek tušila rodina Karafiátových ve svém podnikání. Za českými památkami zvali ve filmu Trhala fialky dynamitem zahraniční turisty.
Filmová jižní Morava: Víno, oslava dědictví ve Slavii a úplně jiná svatba

Patříte k milovníkům hradů a zámků? A co byste v hradním prostředí dělala, kdybyste si mohla zvolit vlastní program nezávislý na průvodci?
Nejraději bych se tam něčím strašila, hledala bílé paní, pohřbené nebo mumifikované princezny, dívala se do hladomorny. V tom nádherném nábytku bych se vžívala do role zámecké paní. Prostě bych se přenesla do jiné doby a do jiného prostředí. A užila si zase jiný, neznámý pocit.

Díváte se někdy na současné české pohádky? Jak se vám jako někdejší žánrové autorce líbí?
Ano, sleduji je. A některé se mi líbí moc. Preferuji klasické. Čímž myslím ty, co respektují pohádku jako žánr. Mám pocit, že mnoho současných autorů podceňuje „řemeslné omezení“ pohádky, hřeší na pocit, že je v ní vše dovoleno, ba že někdy nemusí být ani srozumitelná. To, co se skrývá pod pojmem „moderní pohádka“, někdy člověku opravdu vyráží dech.

Psala jste i scénáře ke komediím nebo detektivkám. K čemu máte blíž?
Nemohla bych říct, že jsem si někdy dopředu vybírala podle žánru – ovšem kromě pohádky. Jestli výsledek bude komedie nebo detektivka, o tom rozhodl příběh a téma.

Vojtěch Čabala, běžec, podnikatel, divadelník.
Jihomoraváci ve filmu? Ztotožňují se s romantickým básníkem i hrdinou Vinnetouem

Jak teď trávíte léto, baví vás číst detektivky? Nebo se raději kocháte přírodou?
Léto se snažím prožívat letně. Nespoléhám na počasí a přesunu se na tři měsíce na chatu, kde mám letitě stejný program. Nejraději na zahradě čtu. Detektivkami jsme zahlcení ze současné televizní tvorby, nepovažuji je za oddechový program. Jakoby z těch současných vymizela ona šaráda - to předjímaní děje, napětí, jak to dopadne. Když zatoužím pátrat po vrahovi, tak spíš stylem Hříšných lidí města pražského.

Napětí jsem letos hledala a našla v jiných knihách. Například u Timothyho Snydera a jeho Krvavé země. To je pro mne kniha, která vyvolává napětí prostřednictvím faktů historie, které jsem částečně znala, ale hlavně neznala. Osmý život od Nino Haratischwilliové o vzestupu a pádu komunismu předčí každou detektivku - dramatičností lidských osudů ve společenských proměnách.