Své jméno začal Petr Olma, jinak televizní a reklamní režisér, do pomyslných titulků pro fotbalové střelce pravidelně otiskovat během podzimu 2018. Do té doby nejhorší tým té nejnižší okresní soutěže šel i jeho zásluhou raketově nahoru. Stihl proklouznout do vyřazovací části, kde zůstal jediný krůček od postupu.

V další sezoně už jako hlavní favorit válcoval soupeře znovu. Za podzim jako jediný na okrese nepoznal hořkost porážky, což i přes prvotní zklamání z anulování soutěží nakonec zúročil dodatečnou pozvánkou do třetí třídy. Téměř polovina z celkem 75 týmových gólů znovu nesla stejnou jmenovku.

I když ve čtvrté třídě samozřejmě nejde až o tak senzační čísla, jako kdyby se podobný kousek povedl výš, samotný příběh fotbalisty dojíždějícího na vesnici z Prahy tuctový rozhodně není. Nejvíce v tom, že před příchodem do Zálezlic velký fotbal roky nehrál. V pražském Meteoru pověsil kopačky na hřebík ještě jako starší žáček.

Žádný jiný hráč v zemi loni na podzim neskóroval tolikrát jako vy. Jak vám to zní?
Byl jsem překvapený. Uvědomuji si samozřejmě, že jsem to měl v nejnižší soutěži oproti ostatním o mnoho jednodušší. I tak je to pocta. Mrzelo mě, že se soutěž nedohrála. Nastavil jsem si laťku vysoko a nechtěl polevovat. Byl jsem hungry for more, jak se říká.

Zažil jste někdy podobně úspěšnou sezonu?
To se takhle nedá říct a vlastně asi ani dohledat. Hrál jsem totiž pouze, když jsem byl o dost mladší a internet tehdy ještě nebyl. Ale střelec jsem byl, dá se říct, vždycky. Jen jsem strašně dlouho nehrál závodně, naposledy jako starší žák. Až poslední dva roky, co jsem začal za Zálezlice. Tohle je tedy rekord (smích).

S vaší bilancí se ani nechce věřit, že jste v mužích dosud velký fotbal nehrál…
Je to tak. Hrál jen s kamarády Hanspaulku a takový ty fotbálky, ale pod svazem nic. 

Neříkáte si teď, že to byla škoda? Zdá se, že jste mohl hrát i na daleko vyšší úrovni…
Na to by vám nejlíp odpověděl můj táta (rozesměje se).

Co by řekl?
Řekl by, že určitě jo.

A vy?
Měl jsem bohužel nějaké menší zranění a hlavně puberta. Fotbal jsem hodil nějak za záda. Tak jako asi spousta mladých v tomhle věku. Je to taková ta pomyslná čára. Buď člověk fotbal natolik miluje, že ho nikdy neopustí, nebo ho naopak jeho dospívání a objevování nových věcí zlomí a fotbal strká dál a dál v žebříčku pomyslných cílů. Přesně tak to dopadlo u mě.

Co vás ve třiceti přimělo k návratu na velké hřiště a zrovna v Zálezlicích, které měly předtím problém poskládat jedenáctku?
Kamarád Lukáš Laksar, se kterým jsem hrával právě nějaké fotbaly v Praze, se do Zálezlic přestěhoval se svojí přítelkyní. Zeptal se mě, jestli bych si nepřišel zahrát a nepomohl jim. Řekl jsem, proč ne. Velký fotbal si zase rád zahraju. Začal se stavět tým a my se z posledního místa při skóre tři ku padesáti dokázali dostat ještě do play-off, kde jsme bohužel rupli ve finále.

Letos jste si v tomto směru vše vynahradili, byť postup přišel až dodatečně…
Byli jsme rádi. Zlomilo by nám to srdce, kdyby se to nepovedlo. Šli jsme si za tím, což jednoznačně dokazovaly naše výsledky. Po prvotním velkém zklamání po anulování bereme dodatečný postup jako velké zadostiučinění.

Zpět k vaší střelecké chuti. Nesouvisí právě s onou dlouhou pauzou? Hráči ve vašich letech už se zpravidla za rekordy až tolik neženou a za zápas vystačí třeba s jedním vítězným…
(smích) Těch gólů paradoxně mohlo být ještě víc. Jak jich spoustu dávám, tak jich i spoustu spálím. Chtěl bych ale zmínit, že je to i díky spoluhráčům, kteří mě dostávají do šancí. Měnili jsme kvůli tomu i trochu styl hry. I když úroveň opravdu není vysoká, tak se našel i zápas, který jsme vyhráli jen o gól. A to byl právě ten jeden, který se z utkání dal urvat.

Z Prahy jezdíte hrát za vesnici, hřiště Zálezlic je navíc zcela stranou civilizace nedaleko řeky. Jak to na vás působí?
Zálezlice jsou opravdu malou vesnicí, kde byl problém sestavit tým, který by dokázal alespoň normálně hrát. Pojí se na to i nedávná story, kdy jeden z hráčů odešel spolu asi s dalšími osmi do sousedního Chlumína. Na úkor toho ale místní mají fotbal strašně rádi, starají se o hřiště, investují do něj. Blízkost řeky navíc dodává hřišti možnost dostatečné závlahy. Na tak krásné trávě, jakou máme, je radost hrát.

Kdybyste měl charakterizovat váš typický gól?
Já utíkám. Rychlost a koncovka. Tak bych to definoval.

Předpokládám, že do Zálezlic jezdíte pouze na zápasy…
Zkoušeli jsme nějaké tréninky, ale je to těžké – dojíždění, práce. Kluci se občas sejdou a něco zkoušejí, ale pouze v užším okruhu. Nás pražských už je asi šest, protože na trojku teď máme nějaké nové posily. Nechceme to ve vyšší soutěži nechat jen tak a tým nadále posilujeme.

Udržujete se nějak během týdne?
Bydlím na Letné, kde chodím hrát už dvanáct let každé pondělí. Plus když se něco namane. Tím se asi držím ve formě a padá mi to tam. Na vesnicích a v těchto třídách spousta lidí netrénuje a chodí si zahrát jen zápas. Mám v tom asi trochu výhodu.

Zmínil jste Letnou. Takže Sparta?
To ne. Jsem Bohemák, za kterou jsem i chvilku hrál před zraněním a návratem do Meteoru. A hlavně pak Liverpool. Český fotbal paradoxně moc nemusím. Jako velkému fandovi Liverpoolu mi to letos vyšlo. On vyhrál ligu, my jsme postoupili. To byl můj cíl. Jednu dobu byly oba celky neporazitelné. Takže úplně na stejné úrovni (smích).

Lídrům střeleckých tabulek obvykle chodí nabídky z vyšších soutěží. Není to i váš případ?
Je to pravda. Stalo se mi to už minulou sezonu, i když přímo za mnou nikdo nepřišel. Jakoukoli nabídkou bych byl poctěn, ale stejně bych odmítl. Kdybych šel někam výš, musel bych trénovat, což bych se svou prací nedal. Natáčení není o tom, že ráno přijdete a ve dvě jdete domů.

Režíruje nejen zápasy na hřišti
S uměním Petra Olmy se mají možnost setkávat nejen soupeři na hřištích, ale také televizní diváci. Živí se totiž jako televizní a reklamní režisér. „Momentálně se zaobírám vytvářením videoobsahu pro televizní stanici Prima Cool, k tomu dělám reklamy pro různé klienty. Jednou z mých posledních prací byl Experiment 21,“ představuje svou tvorbu zmínkou o pořadu, v němž soutěžící na začátku odevzdá veškeré vybavení bytu včetně jídla a oblečení. Omezen přísnými pravidly zakazujícími třeba cokoli nakupovat musí fungovat 21 dní, a to včetně pravidelné docházky do školy či zaměstnání. „Je to taková hodně ujetá reality šou,“ dodává Olma jedním dechem.