Tichotu vždy zdobila vynikající kopací technika a také předvídavost. Nejen o tom jsme si s hráčem, který spojil svou fotbalovou kariéru především s týmem Blšan, v exkluzivním rozhovoru povídali.

Můžete nám přiblížit svoje první fotbalové kroky a kdo vás k fotbalu přivedl?

S fotbalem jsem začínal v šesti letech v Lokomotivě na Růžovém Vrchu. Bydleli jsme v Tuhnicích, kde v té době hrála svá domácí utkání VTJ Karlovy Vary. Chodili jsme s tátou na každý zápas, o poločasech jsme jako malí kluci měli možnost si jít zakopat na hřiště, což pro nás bylo něco velkého. Tam si mě všiml pan Karban, trenér žáků Lokomotivy, domluvil se s tátou a já začal. Měli jsme jen jedno žákovské mužstvo, takže jsem byl v týmu i s o šest sedm let staršími kluky. Hřiště ještě bylo škvárové a hráli jsme okresní přebor, který jsme také vyhráli.

Jiné sporty vás neoslovily?

V té době nebylo tolik sportů na výběr, jako je to v dnešní době. Pro nás byla samozřejmost po škole zahodit doma tašku a jít ven. Protože nebyly mobily, domluvili jsme se s kluky ve škole nebo jednoduše každého obešli. Hráli jsme vše, co se dalo, fotbal, basket, přehazovanou přes branky, které jinak sloužily k věšení prádla, hokejbal nebo v té době populární soft tenis. Někdy jsme jen lezli po stromech či jezdili na kole.

Jak jste si počínal v mládežnických kategoriích, když jste časem přešel z Lokomotivy ke konkurentovi do Slavie?

Na Lokomotivě jsem byl do svých dvanácti let. Většinou jsme hráli okresní přebor, někdy se nám povedlo postoupit do přeboru krajského. Poslední rok na Lokotce tam za mnou začal chodit pan Klamo, trenér žáků na Slavii, který na Růžáku bydlel. Nabídl mi, jestli bych nechtěl přestoupit k nim. Měli jsme dobrou partu, moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem souhlasil. Hráli jsme pravidelně Západočeský krajský přebor, což byla v té době nejvyšší soutěž.

Jak se vám posléze dařilo v dorosteneckém věku?

V mladším dorostu jsme hráli soutěž TSM (pozn. red. tréninkové středisko mládeže), která měla výbornou úroveň. Potkávali jsme se již s týmy Prahy a dalších velkých měst. Ve starším dorostu jsme hráli druhou ligu a rok i ligu první. Byly to pěkné zápasy, rád na tuto dobu vzpomínám.

Poprvé jste nakoukl do dospělého fotbalu v dresu FC Union Cheb, jak velká změna to pro vás byla?

Poslední půlrok v dorostu na Slavii jsem již nastupoval i za dospělé v divizi. Po sestupu jsme však hráli krajský přebor. Vytvořilo se nové mužstvo, přišli zkušení kluci z Chomutova, trenér Plass z Plzně, ale hlavně dostala příležitost naše mladá generace. Trenér Plass potom zamířil do Chebu a v zimě si vzpomněl na mě. Byl jsem rád a nabídku přijal. Skok z krajského přeboru do ligy byl samozřejmě obrovský. Byla to pro mě velká škola.

Z Chebu jste pak zamířil k dalšímu angažmá…

Z Chebu jsem ještě v létě přestoupil do třetiligového Rakovníka, kde si mě vyhlédly Blšany, konkrétně manažer pan Kovář. Na něho nedám dopustit, bohužel již není mezi námi. V zimě jsem tedy přestoupil do druholigových Blšan, ale vzhledem k tomu, že bych moc šancí nedostával, jsem odešel na hostování do Ústí. To hrálo o záchranu ve druhé lize, mělo finanční problémy. Přišli ještě další kluci z Blšan, z Teplic a na jaře se nám povedlo soutěž zachránit.

Poté následoval návrat do Blšan, kde jste slavili pro změnu postup do Gambrinus ligy, jaká byla oslava?

Já byl hlavně rád, že jsem si vybojoval místo v základní sestavě. Před sezónou se o postupu vůbec nemluvilo. Ale vytvořila se výborná parta v kabině, na hřišti fungoval mix starších, zkušených kluků a nás mladých. Postup jsme si zajistili již několik kol před koncem. Na tuto dobu vzpomínám jako na jednu z nejlepších v mé kariéře. Oslavy postupu byly pěkné, pro malou vesnici to bylo něco velkého, dosud neznámého. Na hřišti postavili velký stan, připravili ohňostroj. Abych ale řekl pravdu, z oslav si toho moc nepamatuji (smích). Po utkání jsme s hráči chvíli zůstali v kabině a řádně to oslavili hned tam. Manželky a přítelkyně pak asi moc velkou radost neměly.

S jakými hráči jste se v jednom týmu potkal a na kterého vzpomínáte nejvíce?

Měl jsem to štěstí potkat se opravdu s výbornými fotbalisty. V Blšanech to byli například Petr Čech, Jan Šimák, Patrik Gedeon, Jirka Němec, Günter Bittengel, v Opavě pak Michal Horňák nebo Jan Baránek. Nejvíc ale vzpomínám na Petra „Bédu“ Vrabce. Zkušený fotbalista, který odehrál za Spartu i reprezentaci mnoho utkání, byl nejen velký profík s výbornou kopací technikou, ale hlavně skvělý člověk. Hodně jsem se toho od něj naučil. Rád vzpomínám i na všechny své trenéry, které jsem za kariéru potkal, každý mi něco dal. Někdy jsem to zjistil až s časovým odstupem. Nerad bych na někoho zapomněl, ale v dospělém fotbale to byli František Plass a Miroslav Beránek. Co se týká mé trenérské kariéry, hodně mě ovlivnil karlovarský Jiří Diviš. Jeho přístup k fotbalu i hráčům je mi blízký. Dokázal poradit, předávat zkušenosti.

V rámci blšanského angažmá jste si vyzkoušel několikrát i Intertoto Cup…

To byl letní pohár pro týmy, které se nekvalifikovaly do velkých evropských pohárů (pozn. red. PMEZ, PVP, Pohár UEFA). Tento pohár jsme hráli asi třikrát nebo čtyřikrát. Byla to zajímavá konfrontace s týmy z různých částí Evropy. Podívali jsme se například do Řecka, Makedonie, Běloruska, Itálie. Nejdál jsme se dostali do semifinále, finalisté již postupovali do Poháru UEFA. Bohužel nás vyřadila Brescie, tehdy s Pavlem Srníčkem a Robertem Baggiem. Doma jsme prohráli 1:2, v odvetě u nich remizovali 2:2.

Po blšanské éře jste se stěhoval do Opavy…

Do Opavy mě přivedl karlovarský trenér Tomáš Matějček. V Blšanech už nebyla ideální situace, tak jsem toto angažmá uvítal. Strávil jsem tam pěkný rok, narodil se nám tam syn David. V lize jsme se zachránili, na město a kluky rád vzpomínám.

Během své prvoligové kariéry jste odehrál 179 utkání, v nich jste vstřelil 5 branek, panuje tedy spokojenost?

Kdyby jich bylo víc, tak bych se asi nezlobil (smích), i když jako obránce jsem zahrával i standardní situace. Všechny moje góly padly právě z nich. Za góly, když pomohly mužstvu, jsem byl samozřejmě rád, ale dobrý centr nebo přihrávka mi možná udělaly větší radost.

Jaký jste byl tedy hráč?

Nerad se hodnotím, to nechám na jiných. Když bych musel něco říct, tak si myslím, že jsem vynikal právě kopací technikou, dobrým čtením hry. Naopak rychlost určitě nebyla mojí silnou stránkou, ale snažil jsem se ji nahrazovat právě tou předvídavostí.

Nakonec jste se navrátil zpět na západ Čech, do Karlových Varů…

Po roce v Opavě jsem dostal nabídku z Izraele, ale vzhledem k tomu, že jsme měli roční dítě, jsem se vrátil do Varů. Přišel jsem až v polovině podzimní části, kluci hráli o záchranu. V zimě přišel trenér Dejmal, kádr se vhodně doplnil a ČFL jsme zachránili. Postupně se vytvořil dobrý tým, hráli jsme pěkný fotbal v horní polovině tabulky. Postupně jsem se začal souběžně s hraním věnovat i trénování. Nejdříve žáků, pak dorostenců a současně si doplňoval i trenérské vzdělání.

Následně vaše kroky vedly do nedalekého Ostrova, kde jste udělal definitivní tečku za hráčskou kariérou…

To už byl opravdu konec mé hráčské kariéry. Ostrov má pěkné zázemí a věrné fanoušky. Domluvili jsme se s Ivanem Filipem a Pavlem Bursíkem. Vzhledem k tréninkům mládeže ve Varech jsem jezdil pouze na utkání. Byl to pěkný rok a půl v krajském přeboru.

Vraťme se ke Karlovým Varům, kde jste zažil všechny tři změny v názvu a prakticky jste dovedl tým zpět do třetí ligy…

Ty změny názvů klubu pro mě nic zásadního neřešily. Já jsem chtěl, jako místní rodák, aby se fotbalu ve městě dařilo. Na druhou stranu je pravda, že jsou lidé, kteří stále přejmenování klubu nesou těžce. Po sestupu z ČFL jsem začal trénovat áčko. V kádru zůstali jen tři kluci, bylo třeba postavit úplně nový tým, finančně na tom klub nebyl dobře. Příležitost dostali místní kluci a po čase se nám podařilo postoupit do ČFL, kam si myslím, že klub z krajského města patří.

Návrat do Varů a postup do ČFL, poté však přesun do Sokolova, kde v současné době působíte v pozici šéftrenéra mládeže…

Tak to v trenérské branži chodí. Na čem se s některými lidmi domluvíte dnes, zítra už neplatí. Vstupovali jsme do ČFL s mladým, nezkušeným kádrem a určitými představami. Sedmnáct bodů po podzimu bylo pro někoho málo. Škoda že se neudržel tehdejší kádr pohromadě. Měl velkou perspektivu a po získání nezbytných zkušeností se mohl v současné době pohybovat v popředí ČFL. A hlavně to byli místní kluci, kteří měli ke klubu vztah. Ze Sokolova jsem měl nabídky již dříve, loni v zimě jsem se rozhodl nabídku přijmout. Jsou tu nejlepší podmínky pro výchovu mládeže v kraji. Klub vychovává nejvíce hráčů pro dospělé republikové soutěže v celém kraji. Tak by to mělo být i nadále. Bohužel, v současné době pandemie je situace všech klubů velmi nejistá a nikdo neví, co bude v létě. Přeji si, aby tato doba rychle pominula a vše se vrátilo zpět k normálu a fotbal v našem kraji šel nahoru.

Vizitka Karla Tichoty

Narozen: 19. ledna 1975

Hráčská kariéra:

S fotbalem začínal v karlovarské Lokomotivě, poté se v žákovském věku stěhoval do karlovarské Slavie, kde prožil i dorostenecký věk, když okusil nejen dorosteneckou II. i I. ligu, ale také divizi v kategorii dospělých. Pak na pořad přišel přesun do FC Union Cheb, kde si odbyl 25. ledna 1996 v první lize svůj debut, a to v utkání s Opavou. Následně přestoupil do třetiligového Rakovníka, odkud si ho vytáhly Blšany, které ho však poslaly do Ústí nad Labem, odkud se následně navrátil do Blšan, kde strávil pět sezon, ve kterých slavil nejen postup do Gambrinus ligy, ale zahrál si též Intertoto Cup, ve kterém dvakrát dokráčeli Chmelaři do semifinále. Prvoligovou kariéru prakticky uzavřel v Opavě, tedy v klubu, proti kterému si odbyl svůj ligový debut. Následně se navrátil do rodných Karlových Varů a posléze ukončil svou hráčskou kariéru v Ostrově.

Trenérská kariéra:

Po návratu do lázeňského města přesedlal k trenérskému kormidlu, když vedl žáky, poté dorost, posléze působil v lázeňském městě jako hrající asistent, následně pak vedl několik sezon z pozice hlavního kouče A-tým Karlových Varů, se kterým slavil například postup do ČFL. Krátkodobě vedl druholigový Baník Sokolov a v současnosti je šéftrenérem mládeže v sokolovském klubu.