Vzpomenete si na své začátky?
Své první fotbalové tréninky jsem absolvoval ve svých sedmi letech na stadionu varské Slavie. Bohužel se tam ale nikdo nevěnoval dětem, kolikrát nepřišel na trénink ani trenér, takže po necelém roce jsem se stěhoval do Staré Role, kde už to bylo o něčem jiném.

Přesto jste ve Staré Roli dlouho nevydržel a stěhoval se do nedalekých Buldoků..
Žáci Buldoků v té době hráli žákovskou ligu, takže proto jsem přestoupil k nim. Navíc jsme téměř všichni z týmu chodili do jedné sportovní třídy, což byl taky důvod.

Ani v Buldocích jste se ale dlouho neohřál, když po vás sáhla pražská Slavie a vy jste se opět stěhoval. Jak jste to vnímal?
Samozřejmě to bylo něco úžasného, i když jsem si to ze začátku po pravdě moc neuvědomil. Pro mě to spíše byla nová zkušenost na české poměry v tak velkém klubu. Ale zase to byla motivace se prosadit, jelikož vás nikdo neznal. Naučil jsem se být soběstačný a navíc jsem trávil hodně času bez rodiny. Byla to určitě užitečná zkušenost jak po sportovní, tak i lidské stránce.

Ze Slavie jste poté zamířil do pražského Meteoru. Jaký byl důvod?
Byl jsem po operaci a po roční pauze jsem se zase potřeboval řádně rozchytat. V Meteoru, kde se hrála druhá dorostenecká liga,  jsem působil jen půl roku.

Na program však přišel návrat na místo činu, tedy do Karlových Varů, a to hned do třetiligového A-týmu mužů…
V dorosteneckém věku je hodně těžký přechod do kategorie mužů, proto jsem byl rád, že se ozval trenér Jindřich Dejmal, že mě chce do týmu. Pro mě to bylo o něco lehčí, jelikož jsem znal jak trenéra, tak i většinu týmu, a když se ohlédnu zpátky v čase, mohu říci, že třetí liga pro mě byla dobrou volbou.

V karlovarském týmu jste působil dvě sezony, pak už přišel na program fotbalový kolotoč. Nejprve jste zamířil na Žižkov, poté jste se stěhoval do Kolovče a nakonec jste zakotvil v České Lípě. Nebylo to pro vás náročné období?
Jak se to vezme. Určitě to nebylo nijak jednoduché. Ve Varech jsem působil dvě sezony a poslední jarní část nás vedl trenér Juraj Šimurka a to byl asi pro mě nejlepší půlrok v lázeňském městě, protože to byl nejen kvalitní trenér, ale hlavně skvělý člověk, který mi hodně pomohl. Do Kolovče jsem se prakticky dostal přes Žižkov, kde jsem sice měl zůstat, ale nakonec z toho sešlo. Pak jsem dostal nabídku z České Lípy, která byla téměř na sestup a chtěla přebudovat kompletně tým, který by ji v České fotbalové lize udržel. Já nabídku přijal a připsal si na své konto jednu solidní sezonu.

Nakonec se na vás usmálo štěstí v podobě angažmá v libereckém Slovanu…
Hráčem Slovanu jsem od ledna 2013 a smlouvu mám podepsanou na dva a půl roku. V týmu jsem společně se Zbyňkem Hauzrem, který je velmi zkušený brankář  a má toho spoustu za sebou, a také nesmím zapomenout na Přemysla Kováře, který má ideální brankářský věk a je hotový gólman pro českou ligu. Vedle těchto hráčů  se chci zlepšovat a ve Slovanu se prosadit. I když to určitě nebude snadné, poperu se o to, jelikož nechci jen figurovat na soupisce.

Zařadil jste se po bok hráčů z Karlovarského kraje, kteří si zahráli Gambrinus ligu, například bratři Doškové, Dřížďal či Jiráček…
Fotbalistů z Karlových Varů se do první ligy moc nedostalo, proto jsem moc rád, že se mi to povedlo. Ale určitě se s nikým  nesrovnávám, protože Jiráček, Dřížďal a další se již v naší lize výrazně prosadili, hráli evropské poháry, někteří byli a jsou i v české reprezentaci. Jenže nic není nemožné, třeba Lukáš a Tomáš Doškové taktéž začínali na úplně stejném místě jako já, to jest ve Staré Roli, takže je budu chtít dohnat (smích).

Ne nadarmo se říká, že gólman zraje jako víno, čím je starší, tím je lepší. Jak to vidíte vy?
Určitě na tom něco bude, protože  chytání je z velké části o intuici, postavení, orientaci v prostoru a tyhle vlastnosti získáte jen praxí. Starší gólmani dělají minimum chyb, protože už jich dřív udělali spoustu a vědí, jak se jich vyvarovat. To jsou ty zkušenosti, které získáte právě s přibývajícím  věkem.

Brankář hraje v týmu vždy hlavní roli. Od jeho výkonů se odvíjí i výsledek týmu, souhlasíte?
Souhlasím, jelikož gólman musí být psychicky vyzrálý, protože jeden zápas vás stojí tři hodiny soustředění. Brankář má největší zodpovědnost, jedna chyba může prohrát celé utkání.

Brankářská štace je tedy náročnější než ty ostatní?
Je to dlouhodobá práce, takže náročná dost. Je potřeba chtít mít chuť se pořád zlepšovat, nikdy nepolevit. Pak už je to o šanci a také o brankářském štěstí.

Jaké máte cíle do budoucna?
Samozřejmě cílů mám hned několik, ale ten hlavní a nejbližší je se prosadit v Liberci a chytat tak první ligu.

Co byste vzkázal malým fotbalistům, kteří taktéž žijí ligový sen?
Aby se hlavně fotbalem bavili, a to i když bude nejhůře. Pokud chtějí fotbal dělat na profesionální úrovni, musí tomu leccos obětovat, ale určitě to nebude lehké.