„S fotbalem jsem začala ve druhé třídě ve městě Tatarbunary. Uvědomila jsem si, že fotbal je to, co mě baví a chtěla bych jej hrát i v budoucnu. Posledním klubem, kde jsem měla stoprocentní šanci stát se fotbalistkou, byl Ladomyr ve Volodymyru Novovolynském,“ přiblížila své fotbalové začátky ukrajinská dlouhovláska, která mimo kopané zkoušela také házenou.
Pak, ale přišel velký šok, když se na Ukrajině rozpoutala po agresi Ruska válka. „Před začátkem školy jsme měli ranní trénink, přišli jsme do tělocvičny a po tréninku nám řekli, že začala válka, bylo nám třináct let, pořádně jsme nechápali, co se děje. Poté jsme hned utíkali do krytu,“ vracela se slzami v očích k momentu, který nikdy nevymaže z paměti. Když se dozvěděla skličující informaci o válce, nacházela se ukrajinská hráčka daleko od svého domova.
„V té době jsem byla přibližně tisíc kilometrů od domova, kde jsem studovala na lyceu,“ vysvětlovala Daria, která následně zamířila do rodného města. Ale ani tam dlouho nevydržela. Poté totiž nabralo vše na obrátkách. „Rozloučila se s kamarády a 18. března 2022 jsem odjela z Ukrajiny, s vědomím, že nevím, kdy se budu moc zpět vrátit domů,“ poukazovala talentovaná fotbalistka.
Při útěku z Ukrajiny, kde zuřila válka, však nevěděla, kam jí kroky s její rodinou zavedou. „Naším cílem bylo odejít, protože zůstat na Ukrajině bylo velmi nebezpečné,“ byla si vědoma. „Chtěli jsme jet do Rakouska, ale nakonec jsme skončili v České republice,“ upozorňovala na azyl, který se během cesty změnil. Navíc s pomocí rodině přispěchali nejen přátelé, ale také příbuzní, kteří ji nabídli azyl v Itálii či Islandu.
„Bylo velmi těžké se rozhodnout, a tak jsme zůstali v Karlových Varech,“ říká smířlivě. Cesta do Čech byla dlouhá a náročná s mnoha přestupy. Daria se svou rodinou se nejdříve přesunula do Rumunska, následně zamířila před Slovensko do Maďarska. Poté následoval přesun do Prahy a poté do Karlových Varů.
„První slovo, které jsem slyšela a naučila se, bylo pardon, trochu legrační, ale zvykla jsem si,“ prozradila Daria, která našla přechodný domov v lázeňském městě. Adaptace v novém prostředí byla nejen pro ní velmi náročná. „Na začátku jsem neměla moc přátel a stále jich zde vlastně moc nemám, ale nemrzí mě to, raději žiji o samotě. Ze začátku jsme bydleli na hotelu Mánes, později se přestěhovali do Perninku, ale po pár dnech jsme se vrátili zpět do Karlových Varů a zůstali jsme tu až do teď,“ uvedla Daria.
Navíc se musela nově vypořádat i se školou, do které nastoupila. „Ze začátku to bylo těžké,“ přiznává. „Teď už je to v pořádku,“ přidává s úsměvem. Díky tomu se navrátila ke své vášni, kterým je fotbal. „Při hodině tělesné výchovy, hráli kluci florbal a my děvčata fotbal. Pan učitel Skala, který hraje ve Slavii, řekl, že hraji dobře a jestli fotbal někde hraji. Řekla jsem, že ne, ale dvě dívky ze stejné třídy už na fotbal chodily a rozhodla jsem se jich zeptat, řekli mi spoustu informací, včetně dny tréninků,“ řekla Daria, ke svému návratu do fotbalového prostředí.
„V den tréninku jsem přišla do Drahovic, ale moc jsem se bála a jen jsem seděla na tribuně a koukala jsem se na probíhající trénink. Zapojila jsem se až začátkem května, kdy jsem přišla na první trénink, který v tu dobu vedl pan Štípek,“ poznamenala ukrajinská hráčka.
A prakticky šlo pouze o první krok, který byl pro ni hodně důležitý. „Trénink se mi moc líbil, dobře mě přijaly holky a i trenéři. Jsem moc ráda, že jsem se fotbalu nevzdala a že v něm mohu pokračovat,“ doplnila Daria. (sei, sol)
