Kliknutím zvětšíte
„Barča sportuje od 6 let, kdy začínala s atletikou v Ostrově, pak jsme přešli do karlovarského Triatletu, v té době nejlepšího atletického klubu. Současně pak chodila i na tenis v Ostrově,“ vrací se ve vzpomínkách ke startu sportovní kariéry své dcery otec Stanislav Kadlec.
Nezůstalo však jen u atletiky, když jí postupem času učaroval i fotbal. „Asi v osmi letech viděla ve školní družině hrát kluky fotbal a po několikátém jo a ne se přihlásila na kroužek fotbalu,“ prozrazuje Kadlec. A nejen o tom jsme si s otcem Barbory v rámci Tématu Deníku povídali. 10 rad rodičům, kterak vychovat nového Nedvěda či Rosického.
Jak bylo těžké propojit fotbal s atletikou?
Spojit atletiku a fotbal bylo a je docela náročné, hlavně co se týče tréninků, zápasů či závodů. Jestliže ji vezete v 15 hodin na atletiku a máte být zase v 17 na fotbale, do toho máte ještě syna fotbalistu a ten má tréninky mezi tím. A co dělat v době, kdy čekáte, až tréninky skončí? Někdy se dá koukat na trénink, někdy ne, takže vlastně pořád čekáte v autě na pumpě. Občas se jdete projít někam, tím, že nejste přímo z Varů, moc se vám nevyplatí ani časově, ani finančně jet domů a pak zpátky.
Prakticky tak plníte roli hlavního taxikáře?
Ano, je to tak. Ale člověk, pokud by nechtěl, tak to nedělá, ale je to pro mé děti, takže to dělám rád. Různě se prostřídáváme s manželkou. Prakticky se dá říct, že v pracovní dny není čas doma na nic jiného než dělat taxikáře. Na druhou stranu, když vidíte ale nadšení u dětí pro sport, dává vám to chuť a sílu s tím takhle pokračovat.
Jak jste skloubili sport a školu?
Co se týče školy, tam musím jen zaťukat, Barča je plně samostatná. Má to v hlavě srovnané tak, že bez školy se nemůže posunout dál ani ve sportu. Navíc škola Krušnohorská na Růžovém Vrchu ji maximálně podporuje. Někdy je však učení potřeba i po cestě z tréninku nebo v nočních hodinách dohnat, případně se učí i na soustředěních.
Můžete tedy přiblížit fotbalové začátky vaší dcery?
Začala hrát za Sokol Hájek, kde nám po roce trenér doporučil, abychom přestoupili do karlovarské Slavie, kde je Barča do současnosti. Do září tohoto roku jsme jezdili na turnaje a soustředění se Slavií Praha a také jsme navázali spolupráci s plzeňskou Viktorií, kde byla Barča zařazena do dorostu. Od příštího roku už by měla být oficiálně hráčkou Viktorie, když i k tomu jsme vybrali Barče školu, a to kvůli dostupnosti, kvalitním podmínkám a zárukám FC Viktoria Plzeň.
Říká se, že rodič je vždy nejhorší trenér, platí to i u vás?
Rozhodně si nemyslím, že rodič je nejhorší trenér. Podívejte se, každý rodič bude většinou mít vždycky jiný názor než trenér. Záleží na tom, jak to skloubíte, tak aby to mělo nějaký smysl a nebojoval jste s trenérem, klubem. Jsem člověk, který řekne vše na rovinu, někdy to je nepříjemné. Na druhou stranu si trenéři a klub musí uvědomit, že rodič je součástí jejich svěřence. Moje heslo je sportovec – rodič – trenér – klub, musí to být jeden fungující organismus. Vždycky jsme měli štěstí na skvělé trenéry a lidi, kteří se motali kolem Barči, když spolupráce s nimi byla ta nejlepší, a to i přesto, že jsme si vyměnili názory a poznatky.
Zcela jistě bude hodně důležitá podpora v rodině, souhlasíte?
Ano, to souhlasím, bez té by to přeci jen nešlo. Barča má maximální podporu od celé rodiny, ať finanční, tak psychickou podporu. Navíc i u mě v práci se k tomu staví pozitivně a vycházejí mi všemožně vstříc. Podpora je pak hodně důležitá v době, když se zrovna nedaří, pak je zapotřebí podat pomocnou ruku a vysvětlit, že bude lépe. Barča ví, že v nás má maximální podporu a může se o nás kdykoliv opřít, i když někdy je to těžké.
Dostala se i do reprezentačního výběru W14, je to nejen pro ni, ale i pro vás odměna?
Je to taková třešnička na dortu (úsměv). Je to odměna jak pro Barču, tak i pro nás. Každý rodič chce být na své dítě hrdý a někdy je k tomu potřeba i trošku přispět. Dostali jsme nabídku tréninku přes trenéra karlovarské Slavie v Praze na Slavii, a tak prakticky začala naše spolupráce, která je, dá se říct, více než úspěšná.
Samozřejmě to také je hodně o obětování se rodičů…
Já bych to tak neviděl. Děláte to pro své děti, jednou si pak ony mohou říci, že rodiče jim pomáhali a snažili se je navést správným směrem. Samozřejmě že rodinný život vezme zasvé, zejména pak víkendy, které jsou vesměs jen o sportu, ať to jsou zápasy či závody, vše ostatní musí jít stranou. Navíc je to také otázka financí, proto jsme si ještě s manželkou přibrali ke svému zaměstnání brigádu, abychom vše dokázali pokrýt, ať už to jsou auta, benzín atd., ale to jistě všichni rodiče znají.
Čeho si na ní nejvíce vážíte?
Jednoznačně pracovitosti. Barča je pracovitý dříč a za celých osm let, co dělá sport, jsme od ní ani jednou neslyšeli, že by se jí nechtělo na trénink. Naopak, když jít nemohla, protože už toho zkrátka bylo hodně a my věděli, že to pro ni není dobré, přišly kolikrát i slzy a smutek.
Co byste jí přáli do budoucna?
S Barčiným přibývajícím věkem to bude spíše o tom, jak ona sama bude pracovat. Já bych si přál, aby všechna ta snaha a poctivost v trénincích a závodech se jí zhodnotily v tom, že v životě ji bude sport provázet na každém kroku jak ve škole, tak i následně v zaměstnání či ve volném čase. My ji budeme dále podporovat nejvíce, jak to bude možné a v našich možnostech.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
