Vzpomenete si na své fotbalové začátky?
Určitě byly hodně těžké vzhledem k tomu, že jsem byl dost stydlivý. Ale postupem času to ze mě všechno spadlo a podstatně se to zlepšilo. Navíc jsem získával potřebné sebevědomí. Prakticky jsem začal s fotbalem pod vedením trenérského dua Tomáš Hájek, Martin Kříž. Pod těmito trenéry jsem pak fotbalově rostl.

První stěhování jste zažil ještě v mládežnickém věku, kdy jste se stěhoval do sokolovského Baníku?
Ano, bylo to tak. Sokolov jsem bral jako velkou šanci ke zlepšení se. Ze začátku jsem ani neměl ambice to ve fotbale někam dotáhnout, ale příchodem do Baníku se situace rázem obrátila o tři sta šedesát stupňů.

Jak jste tuto změnu vnímal?
Pro mě osobně to byla jedna velká zkušenost. V Baníku už to bylo po tréninkové stránce jiné. Kladl se větší důraz na určitě fotbalové věci. I přesto jsem byl spokojený, i když to někdy hodně bolelo, ale člověk prostě musí vždy něco obětovat, jinak to nejde.

Přes dorost jste pak zamířil do druholigového A-týmu…
Určitě to byl velký skok z dorostu k mužům. Nasazení a zápal pro hru se nedaly vůbec srovnávat. Prakticky jsem s druholigovým týmem trénoval půl roku, když si mě v týmu ponechal trenér Radek Látal. Bohužel jsem se však oproti zkušenějším borcům nedokázal prosadit a zamířil na hostování do Karlových Varů.

V lázních jste však také dlouho nevydržel, jaký byl důvod?
V karlovarském 1.FC se sešla velmi dobrá parta, pomalu se všemi hráči jsem se znal, takže v tomhle ohledu jsem byl spokojený. Bylo to takové uvolněnější nežli v Sokolově. Je jen velká škoda, že jsem podával výkony, které byly pod mou úroveň, i když bylo na obzoru několik světlých okamžiků, ale bohužel to bylo hodně málo.

Nakonec jste překvapivě zakotvil v krajském přeboru, kde jste oblékal dres Nového Sedla…
Je to tak. Bez urážky jsem si myslel, že se pádu do takto nízké soutěže vyhnu, ale realita byla zcela jiná. I na mě došlo. I přesto nemohu hodnotit angažmá v Novém Sedle jinak než kladně. Parta tam byla parádní, a navíc mě kluci velmi dobře přijali jak v kabině, tak i na hřišti.

Určitě jste ale měl vyšší ambice…
To měl a má je každý fotbalista, který chce něčeho dosáhnout, bez toho to prostě nejde, ale já se poté zaměřil zejména na školu, abych odmaturoval, a to se povedlo. Takže jsem si prakticky splnil alespoň jeden sen.

Fotbalovou štěstěnu teď pokoušíte v dalekém Vietnamu, co si od toho slibujete?
Rád bych hrál v prvoligovém týmu Vicem Hai Phong, uspěl jsem tam na testech. I když je to hodně náročné, a to nejen po fotbalové, ale také psychické stránce. Vietnamskou ligu bych srovnal s výkonností celků na rozhraní české první a druhé ligy.

A jaký máte plán, pokud neuspějete?
Asi bych se nejspíše rozloučil s ambicemi na profesionální fotbal. Zkusil bych tedy nižší fotbalové ligy v České republice. Mám však ještě záložní variantu: zkusit štěstí v zahraničí, a to především kvůli jazyku a životním zkušenostem. Ale uvidíme, jak všechno nakonec dopadne.