U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 4.

Jaro pomalu předávalo vládu létu a víla Květinka měla plné ruce práce se svou zahrádkou. Všude kvetly květiny, bylinky a víla je sbírala, sušila, vařila, a tak vůbec, neměla tedy na svého skřítka Tydlíčka čas.

Když brzy zvečera uléhala celá unavená do své postýlky, zavolala na Tydlíka: „Tydlíčku, prosím, pojď mi zazpívat nějakou veselou písničku!“
Tydlík chvíli přemýšlel, pak si ale sedl ke Květince na postel, chytil ji za ruku a začal zpívat: „Tancovalo Bubiko koľe rybnika, vystrkovalo prdylku na kumiňika. Kumiňik se ľek, na koľana kľek, sakramenské Bubiko, to jo ech še lek.“

A jak zpíval, Květinka usnula a Tydlík si k ní položil hlavičku a taky si zdřímnul. Když se probral, zjistil, že zaspal na noční šichtu. Dal rychle pusu Květince na čelo a pospíchal k zastávce autobusu. Jenže tam potkal havíře Juzka, který nadával, protože i jemu autobus ujel. Tydlík se rychle schoval v Juzkově aktovce a trošku vykukoval. To proto, aby věděl, co Juzek vymyslí.

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 3.

Juzek si doma vzal kolo a rozhodl se jet na šachtu zkratkou kolem Volenského rybníka. Už byla docela tma, když se k rybníku přiblížili. Najednou nebe potemnělo, začaly se na něm křižovat blesky a voda se rozestoupila. Juzek rychle seskočil z kola, vzal svou aktovku a skočil do blízkého křoví. Vtom z vody vyjel kočár. Na kozlíku stál samotný čert, v ruce držel bič a křičel a švihal jím koně. Chudák kůň, pomyslel si Tydlík, ale vtom si všiml, že ten kůň není žádný kůň, ale člověk.

Tydlík s Juzkem slyšeli, jak jej čert švihá bičem a křičí: „Jen přidej, rychleji, rychleji, ty hříšná duše.“
Vtom si čert všiml Juzka, jak se krčí za křovím a houkl na něj: „Hej, ty tam, ty lidský červe, řekni všem lidem, jak se v pekle vede těm, kteří byli za života zlí. Tu ten kůň býval šenovským zámeckým pánem.“

A hodil bič, kterým švihal koně, do křoví. Ďábelsky se zasmál, pobídl koně a i s kočárem zase zmizeli v rybníku.
Juzek už nešel na šichtu, ale sotva popadl dech, vzal aktovku a upaloval domů. Tydlifonek tak tak stačil vyskočit. Kde se vzala, tu se vzala, přitančila k němu víla Rákosnička a říká: „Víš, Tydlifonku, to byl čert, co má zkratku do pekla zrovna přes náš rybník a každý měsíc, když je úplněk, zapřáhne do svého ohnivého kočáru nebohou duši pána šenovského zámku a místo biče používá ohnivý řetěz, podívej.“

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 2.

A opravdu, v trávě vedle křoví ležel veliký, ještě žhavý řetěz.Tydlifonek se rozloučil s Rákosničkou a vydal se zpátky domů za Květinkou. A Juzek, ten se ráno s chlapy vydal k rybníku hledat ten bič. Místo biče však našli jen veliký řetěz.

Juzek se podíval na Ferdu a řekl: „Tuž, synci, do tego pekla bych se něrad dostol. Až mi skorem bylo tego paňskego gizda ľuto.“
Pro výstrahu všem darebákům pak pověsili řetěz na šenovskou radnici.

Tydlifonek ráno vše vyprávěl víle Květince. Pili zrovna pampeliškový čaj, když tu najednou Květinka povídá: „Tydlifonku, slyšíš, jako by tady někdo plakal.“
Tydlifonek se postavil, zaposlouchal se a pak zpoza nejbližší vrby táhl za ruku vílu Rákosničku.

„Copak se ti stalo, Rákosničko,“ ptala se opatrně Květinka.
„Fff, fff,“ popotáhla nosíkem víla, „včera v noci ten hrozný čert vyplašil ptáčka Brhlíka, ten uletěl a já teď nemám nikoho, kdo by mi zpíval k tanci,“ řekla Rákosnička a zase začala natahovat k pláči.

„Neboj, my ti pomůžeme,“ řekli Tydlík s Květinkou zároveň, a tak víla spokojeně odtančila ke svému rybníku.