Pro gólmana trochu atypické pohyby, není divu, s výškou přes 190 centimetrů. Nepřehlédnutelný není jen kvůli postavě, ale hlavně díky svým výkonům.

Šestnáctiletý Jan, který v barvách české sedmnáctky vychytal Američany, Finy nebo Rusy a naskočil jako třetí nejmladší brankář v historii do české extraligy?

Chyba lávky.

Jsme v polovině devadesátých let minulého století. Na srazu reprezentační osmnáctky. Klec střeží Michal Bednář. Na soustředění do Příbrami přijel ze Sokolova se svými vrstevníky, budoucím hráčem extraligové Plzně Jiřím Novotným a Davidem Hruškou, který vedle pěti českých titulů v budoucnu sebere dvakrát primát nejlepšího střelce naší nejvyšší soutěže. Spolu prošli mladšími českými výběry, patří k silným ročníkům hornického hokejového klubu ze západu Čech.

Téměř o čtvrt století později.

Vytáhlý, teprve šestnáctiletý mladík se rovná do branky karlovarské Energie na ledě Třince. Čeká ho extraligová premiéra. Fanoušci západočeského týmu si povzdechnou, trenér s body dneska zřejmě nepočítá. Jak se srovná takto mladý gólman se seniorskou extraligou, samozřejmě nikdo neví. Ze strany hlavního kouče Martina Pešouta, asistenta Tomáše Marišky a trenéra gólmanů Pavla Kněžického je to sice trochu odvážný krok, ale o vyložený hazard se zde nejedná. Bednář je pod jejich dohledem již delší dobu, září v reprezentačním výběru do 17 let. Předpoklad, že zápas zvládne, se nakonec potvrdí. Ve Werk Aréně chytá spolehlivě, předvede několik zázračných zákroků a Karlovarští si odvážejí z ledu favorita po pěti porážkách v řadě překvapivý bod. Povedený debut. Svůj výkon ostatně Bednář potvrdí i v derby proti Plzni, kde přes porážku drží Energii dlouho ve hře.

Kdo viděl chytat Michala Bednáře, najde v Honzovi podobnost, nejen vizuální. V chytání. Ne náhodou. Otec a syn. „No to nevím, on je mnohem pohyblivější a hlavně cílevědomější. Už teď je lepší, než jsem kdy já byl,“ odbývá svým osobitým stylem polemiku otec Michal Bednář.

A stejně hovoří o své kariéře. „Nic, co by stálo za zmínku. Pár startů v první lize a jinak druhá liga. Sokolov, Rokycany, Havlíčkův Brod. repre U16 a U17,“ zůstává v klidu. V Havlíčkově Brodě působil během vojenské služby, v mužstvu s Dolanou, Mečiarem a mistry světa Jardou Benákem a Oldou Válkem, pod taktovkou trenérů Holíka a Šťastného.

Po návratu do mateřského Sokolova už jen paběrkoval, na chvíli dokonce pověsil betony na hřebík, později se přesunul do druholigových Rokycan. „V Sokolově jsem měl období, kdy jsem asi na rok skončil s hokejem, a potom jsem zase dostal do hokeje chuť, ale v Sokolově v tu dobu nebylo místo a v Rokycanech hledali gólmana, tak jsem to tam šel zkusit,“ vrací se do minulosti.

Už ve 25 letech bývalý mládežnický reprezentant utnul kariéru úplně, narodil se totiž syn Honza. „Chytal už jsem potom jenom na žízeň,“ dodává. To mu vydrželo dodnes, kdy hájí branku staré gardy Karlových Varů.

Jednu společnou věc ale Michal Bednář popřít nemůže, stejně jako syn Honza je jedním z mála brankářů, kterým se podařilo vstřelit branku. „Bylo to v Klatovech v krajské lize při power-play soupeře. Tehdy jsem hrál za SKP Rokycany. Je to asi deset let zpátky,“ líčí.

Syn Honza zaznamenal gól před rokem, rovněž při power-play soupeře, v dorostenecké lize na ledě Ústí nad Labem.

Na led šel Jan Bednář poprvé ve 2,5 letech. Samozřejmě s tátou. Jeho kroky směřovaly v přípravce logicky do branky. „Bylo to díky tomu, že i táta byl gólman a mě vždycky bavilo ve všem chytat. Chytal jsem doma na podlaze, ve škole, tak jsem šel prostě do brány i na hokeji. Samozřejmě mě to vždycky táhlo do branky hlavně kvůli tomu, že jsem chtěl být jako táta,“ říká šestnáctiletý Jan Bednář o svých začátcích. „Do brány chtěl sám. V Rokycanech, kde začínal, nebyl brankář a trenér, můj kamarád Roman Přikryl, mne přemluvil, ať ho tam nechám. Tak jsem ho začal trénovat. Absolutně bez žádných ambicí,“ upřesňuje otec Michal Bednář.

Předtím než Honza nastoupil do 5. třídy, se celá rodina přestěhovala do Karlových Varů, kvůli hokeji, a Honza začal lapat za Energii. Postupem času začaly chodit pozvánky do mládežnických výběru, krajských, pak reprezentačních. Teď se dokonce odehrála zmíněná premiéra v extralize mužů. „Chtěl bych poděkovat trenérům áčka za šanci v A-týmu. A také panu Mikovi. Trénoval mě od 8. třídy a udělal se mnou obrovský kus práce. Bez něj by to bylo ohromně těžké, protože mi nepomáhal jen po fyzické, ale taky po psychické stránce. Jsem velmi rád, že spolu máme takový vztah, jaký máme, a patří mu obrovské díky,“ vzkazuje Jan Bednář.

Hlavní postavou v započaté cestě Jana Bednáře je ale samozřejmě otec Michal, spolu s dalšími členy rodiny. „Ano, pomáhá mi hrozně moc a za to, že jsem se dostal do Karlových Varů a že jsem dostal příležitost v extralize, čehož si moc cením, můžu vděčit hlavně jemu. Od malička mě trénoval a bez něj bych možná ani nehrál hokej. Jsem hrozně rád, že mám takového tátu, jakého mám, protože spousta kluků to štěstí nemá. Poslední dobou si pořád více uvědomuji, že bez něj bych tenhle rozhovor ani nedělal, a patří mu obrovské poděkování. A stejně tak i mamce, babičkám a dědovi. Spousta rodičů by se o mě takto nestarala, nekupovali by mi výstroj, nepodporovali mě tak, jako mě naši podporují. Hrozně si jejich podpory vážím a snažím se jim to co nejvíce vracet,“ říká pokorně Jan Bednář.

Michal Bednář se do řemesla synovi nějak zvlášť neplete, ale přeci jen mu má co říct. „Abych zrychlil a zesílil. Protože na vrcholné úrovni tohle rozhoduje. Rychlost, síla, rychlost reakce a v neposlední řadě také čtení hry, předvídavost,“ prozrazuje Honza Bednář.

Cíle šestnáctiletého brankáře? „Hrát hokej co nejdéle a na co nejlepší úrovni. Pro tuto sezonu chci určitě udělat play-off s naší juniorkou a také odchytat ještě nějaké zápasy za áčko. A pak se určitě dostat na mistrovství světa do 18 a 20 let. Udělám pro to všechno!“ hlásí odhodlaně mladá naděje českého hokeje. „Zatím si vede dobře, ale pořád je ještě na začátku. To, že nakoukl do extraligy, je třešnička na dortu. Neustále je potřeba na sobě pracovat,“ ví dobře otec Michal Bednář.