Bene, u A-týmu plníte roli videotrenéra a věnujete se také scoutingu. Jaká je náplň práce videokouče?
Práce videotrenéra má několik rovin. První je příprava týmu po taktické stránce. Tomu se momentálně věnuji. Jedná se o vytváření metodiky a systému hry, kterou budeme hrát v sezoně. V období sezony se jedná zejména o analýzu naší hry, hry soupeřů a navazuje k tomu naše příprava na daného soupeře, se kterým budeme hrát.
Jak jste se k práci videotrenéra dostal?
Dostal jsem se do týmu jako trenér brankářů. Jelikož hlavní trenér potřeboval videokouče, protože na to byl zvyklý i z národního týmu, tak mi řekl „Hele mladej, umíš s počítačem, jsi videokouč.“ Potom to už bylo o čerpání informací a neustálém vzděláváním se, jak v práci se softwarem, tak po hokejové stránce, například shlédnutí velkého množství zápasů.
Jak vypadá váš klasický zápasový den?
Při ranním rozbruslení si s hlavním trenérem projedu naposledy poradu na soupeře. Potom probíhají pouze grafické úpravy a podobné věci. Po tréninku, když hráči slezou z ledu a neprobíhá natáčení přesilových her, následuje porada s hráči a poté individuální porada, co se týká přesilovek nebo individuální taktiky. Lehkou pauzu věnuji přípravě na zápas, jako je příprava techniky, kontrola kabelů. Před zápasem jsem hráčům k dispozici, kdyby si chtěli něco oživit. Při utkání se přemístím do své kukaně, kde sleduji zápas a dělám si tagy neboli značky, které reprezentují dané klipy ve hře. Značím si klipy, které poté použiji na analýzu. Sleduji to, co se děje na ledové ploše a o přestávce rychle běžím za hlavním trenérem a sdělím mu své poznatky. S trenéry komunikuji také během hry pomocí vysílaček.
close
info
Zdroj: HC Energie Karlovy Vary
zoom_in
Ben Sequens, nová akvizice realizačního týmu Energie.
Práce je to zřejmě ve velkém časovém presu a pod tlakem. Dá se na to hokejové tempo zvyknout?
Já jsem se v hokeji pohyboval téměř celý život, jsem tedy na tempo zvyklý. Je to zejména o tom, být komfortní se softwarem a hardwarem, který člověk používá. Člověk musí být schopný ihned reagovat, pokud se něco pokazí. Děje se to často, jelikož technika je stále jen technika. Je tedy pro mě velice důležité umět rychle reagovat. Čím déle se člověk v oboru pohybuje, tím je zvyklejší. Chyby, které se stávají, se většinou opakují, a tak můžete rychle reagovat.
Pod scoutingem se mi vybaví sledování zápasů s vytypovanými hráči a jejich statistiky. Skrývá se za touto činností něco dalšího?
Momentálně se hodně věnujeme datovému scoutingu, což obnáší vytváření datových modelů tak, aby hráč, který na oko vypadá dobře, nebyl dle dat mimo naší představu. Vysvětlím to následovně. Můžeme mít hráče, který vypadá velice dobře, nebo naopak velmi špatně, v datech nám ale bude vycházet dobře. Znamená to tedy, že si můžeme udělat druhou analýzu, která nám ukáže, jak se hráč dostává do šancí, kde sbírá body. Je to trojpilíř našeho scoutingu a všechny tři pilíře na sebe navazují. Jedná se oko, datovou analýzu a samozřejmě reference, co se týká charakteristiky hráče.
Z minulosti se znáte s hlavním trenérem Davidem Brukem, jak se těšíte na navázání další spolupráce?
Je to pro mou pozici klíčové. S Davidem spolupracuji už několik let, ať už u národních týmů nebo u A-týmů. Pro nás oba je to velice ulehčující, jelikož víme, co od sebe můžeme očekávat. Zlehčuje a zjednodušuje nám to práci.
Zkušenost máte také ze zámoří. Jaká byla a čemu vás naučila?
Naučila mě toho mnoho. V USA jsem žil sedm let a vystudoval jsem tam i vysokou školu. Naučila mě pohlížet na věci jinak. Celkově mi dala větší nadhled, což se velmi hodí v mé pozici. Snažím se být oddělený od dění na ledě a vše analyzovat s klidnou hlavou.
Působil jste také jako trenér brankářů, kde jste působil a jak se zrodila vaše trenérská role?
Po druhém ročníku jsem v Americe skončil s hokejem jako brankář. Nedokázal jsem si představit, že bych to mohl ještě někdy dělat. Bohužel nebo bohudík hokej v člověku zůstane. S kamarádem jsem si otevřel brankářskou akademii, kde jsme trénovali. Dospělo to do fáze, kdy jsme měli brankáře z nejvyšších amerických soutěží. Velice mě to bavilo. Když jsem se vrátil do Česka, tak jsem se pokoušel něco podobného rozjet i tady. Nebylo to jednoduché, a tak jsem se rozhodl pro jinou cestu. I tak jsem se vrátil do projektu Litoměřice jako trenér gólmanů a zároveň jsem byl asistentem na svazu, kde jsem sdílel své kontakty a zkušenosti ze zámoří.
