Petře, u karlovarské Energie působíte jako fyzioterapeut. Jaká je vaše náplň práce?

Moje práce spočívá v péči o hráče po zraní, tak aby byli co nejlépe, zdůrazňuji nejlépe připravení naskočit do hry. Často se klade důraz na rychlost zotavení. Cílem fyzioterapie je vyhnout se zraněním. Hokej je ale silový a kontaktní sport, tudíž se zraněním nelze vyhnout. Můj denní režim je takový, že přijdu do práce a podívám se, kdo z hráčů chce využít fyzioterapii. Někdy jsou nečekané případy, a tak se může plán změnit, ale většinou jsem dopředu s hráči dohodnutý. Vše se odvíjí od toho, v jaké fázi sezony se zrovna nacházíme. V sezoně potřebují často hráči využít tejpování či něco uvolnit a namazat. Když tým odchází na led, tak já pracuji s dlouhodobě zraněnými hráči. Po ledě pak poskytuji klasické terapie, které trvají delší dobu.

Jaká jsou nejčastější zranění?

Nejčastější jsou nastřeleniny pukem, podlitiny, tržné rány v obličeji. Zároveň hráče často trápí vazivo – tedy kolena a ramena. Mezi častá zranění patří i otřes mozku. Právě tady si myslím, že má Česká republika velké mezery v tom, co to otřes mozku je a jak k němu přistupovat. Lidi si všimnou, že někdo má nohu v sádře, ale otřes mozku vidět není. Okolí si myslí, že dotyčný je v pohodě, ale často je to právě naopak.

Asi také setkáváte s určitými disbalancemi, vzhledem k jednostrannému držení hole, snažíte se tedy naučit nové pohybové vzorce, které budou fyziologicky správné?

Přesně tak, disbalance jsou časté. Líbí se mi, jak se fyzioterapie pořád vyvíjí. Dřív byla hodně o posturálních věcech jako je právě držení těla a různých disbalancích. Dnes je názor už jiný. Sice se snažíme pohybové vzorce ovlivňovat, ale například u starších hráčů chceme, aby se ve vzorcích adaptovali. Ne všechno tedy řešíme vyrovnáním disbalance. Mám kamaráda Michala Rukavičku, který mi vyprávěl, že ve fotbale měli hráče s hrbem, ale dával góly. On s ním cvičil, otevřel ho a prováděl rotace. Najednou byl hráč hodně čitelný a přestal dávat góly. Dokonce si ho pozvalo i vedení a ptalo se, co s hráčem dělá. Nechal ho tedy v jeho původních pohybových vzorcích a adaptoval ho tak, aby ho nic nebolelo, ale nemusel být krásný (smích).

Jakou formu terapie hráči rádi využívají?

Každý má rád křupání (smích). Snažím se jim vysvětlit, že to není nejdůležitější a nepoužívám ho u všeho. I když samozřejmě při manipulaci k němu občas dojde. Dále mají rádi masáže a baňkování. Využíváme i elektroterapie jako jsou lymfatické kalhoty. Někdo má rád měkké techniky a uvolnění, naopak někdo si rád terapii procítí a trigger point si nechá podržet a bolí ho to.

Vojtěch Šik, asistent trenéra HC Energie Karlovy Vary.
Vojtěch Šik o sezoně Varů, budoucích posilách i zálibě v chovu slepic

Figurujete i u reprezentačního volejbalu. Tam se setkáváte s jakými typy zranění?

Ve volejbale je to náročnější, protože některá zranění nejdou vidět. Musím říct, že nám funguje výborná spolupráce s lékaři. Setkávám se často s přetížením, nataženinami, podrážděním kloubních pouzder a dochází také k výronům kotníků. Práce u volejbalu je ale jiného charakteru, jelikož spousta zranění je chronických. Hokej i volejbal patří mezi náročné sporty. Na hřišti jsou například dvě a půl hodiny v kuse, tudíž i když doskok není tak brutální v porovnání se srážkou s protihráčem, tak ve volejbale udělají doskoků v zápase tisíce. Časté jsou tedy i záněty achilovek.

Vedete i svou soukromou praxi, máte na ní v takovém vytížení vůbec dostatek času?

Je to samozřejmě náročné. Fyzioterapii mám rád, propisuje se i do mého osobního života. Spoustu mých kamarádů je přímo z oboru nebo jemu blízkému, tedy mezi maséry, kondičními trenéry. Na svou praxi mám čas, ale není to tak, že bych měl své klienty, kteří ke mně docházejí každý týden. Spíše je to nárazového a akutního charakteru, kdy mi někdo zavolá, že má teď problém a potřebuje ho řešit. Měl jsem tu hráčku basketbalu, a ta mi řekla, že ji trenér nevezme na reprezentační turnaj, protože má vtočená kolena. Tak jsme na tom zapracovali a ukázal jsem jí nějaké cviky. Není to ale na pravidelné bázi.

Může za vámi tedy i člověk mimo sportovní prostředí?

Ano, není to vůbec problém. Snažím se mít klienty mimo sportovní sféru, abych se udržel v široké škále diagnóz. Je to samozřejmě rozdíl, pokud máte sportovce, který trénuje každý den a vedle něj rekreačního sportovce nebo člověka, který má sedavé zaměstnání.

Jaké jsou nejčastější důvody, kvůli kterým lidé vyhledávají pomoc fyzioterapeuta?

Je to bolest zad v horní o dolní části. Mám i klienty, kteří ke mně dochází po operacích, protože na rehabilitace je vezmou až za nějaký čas. Domluví se se mnou a spolu uděláme akutní fázi a následně pokračují předepsanou rehabilitací.

Jakou terapii byste široké veřejnosti doporučil?

Pro každého člověka by doporučení bylo jiné. Například pro zedníka, který každý den tvrdě pracuje by to bylo úplně odlišné, oproti doporučení pro úřednici. Je to vždy o rovnováze, ke které bych tedy vedl i své klienty. Právě pro zedníka bych volil lymfatické kalhoty, pasivní terapii, nebo právě lehátko, na kterém by si dopřál relaxaci a terapii si zažil. Pokud je to člověk, který ke sportu a pohybu obecně nemá vztah, tak ať přijde a vyzkoušíme pohybová cvičení, která jsou zajímavá a třeba na vlastní kůži zjistí, jak se mu v nich daří a kde má rezervy.

HC Energie Karlovy Vary.
Hymnu si v kabině moc často nepouštíme, prozradil Vít Jiskra

Zmínil jste lymfatické kalhoty. Jaký je rozdíl mezi lymfatickou masáží a právě kalhotami?

Obrovský. Přístroj je dobrý sluha, který se snaží přiblížit lymfatické masáži. Kalhoty se mohou používat za dodržení určitých pravidel, mezi které patří například správná poloha. I přes to by mělo dojít k manuálnímu uvolnění lymfatických uzlin. Lymfatická masáž je větším zážitkem a pomůže vyřešit mnohem víc, než kalhoty.

Jak se zrodila vaše fyzioterapeutická cesta?

Chodil jsem na gymnázium a nevěděl jsem, co budu po škole dělat. Hrál jsem házenou a volejbal. Měl jsem problém s rukou a neuměl jsem ho řešit, protože mi nikdo nedokázal pomoct. Věděl jsem, že moje cesta jde kolem biologie a chemie. Rodiče si přáli, abych studoval medicínu. Na fyzioterapii se mi líbilo, že pokud mám pohybový problém, můžu si ho vyřešit sám. Je to kombinace sportu i zdravotnictví.

Věděl jste od začátku, že chcete být fyzioterapeutem u sportu?

Každá část fyzioterapie je krásná, ale spoustu jejich částí bych dělat nemohl, jako je například práce s miminky, myslím si, že na ně bych nebyl šikovný. Moje vize byla, že přijdu na školu a budu dělat sportovní fyzioterapii. Až v průběhu studia jsem zjistil, že i ostatní části jsou krásné a účinné. Jednou přišel učitel anatomie a ptal se nás, kdo chce být u sportu. Přihlásilo se asi 75% studentů. Řekl nám, že na konci bude tak jeden z nás dělat ve sportu a zbytek si zvolí jinak. Já jsem ale věděl, že chci být jedině u sportu, protože pokud ne, nebudu dělat fyzioterapii. Ve výsledku to tak skutečně bylo. Byli jsme asi tři, kteří jsme zůstali u naší původní myšlenky a zbytek si vybral jinak. Byl to můj sen.

Práce u sportu vám nabízí spoustu nevšedních zážitků. Jaký byl ten doposud největší?

Z letošní sezony to byl gól Martina Kohouta v Olomouci. Je tam velká zima a mají malou střídačku, takže si jako fyzioterapeut přijdete jako někdo navíc (smích). Už jsem si říkal, že tam budeme stát ještě přes prodloužení. Nemám to tam kvůli té zimě rád a pak to Martin Kohout rozhodl. Byl jsem moc rád a měl jsem velkou radost. Kvůli sobě i kvůli klukům. Mimo to jsem ale byl také například na mistrovství Evropy ve volejbale, letos hrajeme olympijskou kvalifikaci v Brazílii. Díky tomu hodně cestuji. Nedá se vypíchnout jeden zážitek. Jsou to drobnosti, které pak skládají mozaiku. Proto mě práce pořád baví.

Fyzioterapie je relativně mladý obor, jak byste ji definoval?

Suchá definice je, že je to léčba pohybem. Je to obor, který by měl zkvalitňovat život klienta. Přichází otázka, čím to bude. Jestli tím, že klienta vyslechnu, nebo dotykem, protože dotyk léčí a něco mu uvolním. Je to zkrátka o zlepšení kvality života daného člověka. A myslím si, že ne všichni ví, s čím mohou fyzioterapeuta navštívit. Může jít o pánevní dno, inkontinenci, ale také i bolest břicha, pokud tak určí lékař.

Vladislav Habal, brankář HC Energie Karlovy Vary.
Habal o předkole: Měli jsme šanci přes Olomouc přejít, mrzí nás to

Prožíváte profesní deformaci, kdy se na někoho podíváte a hned vidíte, co je špatně?

Zažíval jsem to hodně při studiu a je to nemoc (smích). Snažím se od toho ale opouštět, protože jsem zjistil, že bolest je opravdu multifaktoriální a nelze ji ovlivnit pouze správným pohybem. Jsem v tomto ohledu benevolentní a snažím se rozlišit, kdy se jedná o patologický jev, do které bych měl zasáhnout a naopak, kdy se jedná o dočasný stav způsobený například psychickým nebo fyzickým stavem.

Závěrem jaké jsou vaše mimo sportovní zájmy?

Nemám, jsem fyzioterapeut (smích). S covidem se mé zájmy hodně změnily. Dřív jsem cestoval, jezdil jsem na házenou do Německa nebo za přáteli na Moravu. S covidem jsem se začal extrémně věnovat své práci, která mi umožnila i cestování. Se snoubenkou chystáme svatbu, tak máme co dělat ve volném čase a plánování si užíváme. Mám rád lidi, ať už jsou to moji bratři nebo rodina, kamarádi, snažím se s nimi trávit volné chvíle. Nyní mám novou výzvu. S Ondřejem Dlapou máme úly a pojedeme si pro včelky. Budeme mít asi osm úlů a budeme dělat med, bude nás to bavit a naplňovat.