„Udělal jsem co jsem mohl, ale bohužel to nestačilo,“ soukal ze sebe po porážce od Američanů brankář Tomáš Vokoun, rodák z Karlových Varů.

Opařená vysočanská aréna sledovala v roce 2004 vyřazení českého týmu ve čtvrtfinále mistrovství světa.
Rozhodly samostatné nájezdy. Poslední, pátá série. Do té doby gól nepadl. Neznámý americký obránce hrající v německém Mannheimu Andy Roach jako pravák vyzrál na obrácený gard Tomáše Vokouna. Forhendovým blafákem. Jiří Dopita následně nedal a bylo dobojováno.

Osud psal zajímavý příběh. Roach a Vokoun se v nájezdech utkali znovu po roce a jednom týdnu. Na mistrovství světa ve Vídni. Opět ve čtvrtfinále, opět po tom, co šel zápas do nájezdů po výsledku 2:2. I když tentokrát dotahoval dvoubrankové manko český výběr. A aby toho nebylo málo, i teď v rozhodující páté sérii. Američan pro změnu zkusil kličku do beckendu, tam ale číhala Vokounova připravená lapačka. Velké zadostiučinění.

Český tým se již nenechal zastavit, v semifinále si poradil se Švédskem, ve finále s Kanadou a Tomáš Vokoun si pověsil na krk poprvé ve své kariéře zlatou medaili světového šampiona. Direktoriátem IIHF byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje.

Po utkání za ním dorazila přímo do kabiny rodina. „Byl to úžasný pocit,“ vzpomíná na „Vídeň“ otec českého gólmana Jaroslav Vokoun. „Do Rakouska na zápasy jsme jezdili z Třebíče, kde jsme byli ubytováni. Střetli jsme se i s hlavními představiteli Nashvillu, kde Tomáš chytal.

"Všechno na mistrovství klapalo od začátku do konce, jsou to krásné vzpomínky,“ vrací se do minulosti otec Tomáše Vokouna.

Po pěti letech si „zlato“ svého syna zopakoval. V Německu 2010. „Tam jsme přijeli až na finále s dalším synem Jakubem,“ přibližuje.

Tady byla cesta za titulem mnohem složitější. „Všechno se od začátku sypalo,“ podotýká. Infarktové chvíle přišli i ve finále, při dvojnásobné přesilovce Rusů. „Bylo to šílené, myslel jsem, že to nemůžeme udržet,“ přiznává Jaroslav Vokoun.

V Kolíně se ale do šatny nároďáku nedostal. „Byla tam všude taková mela, že jsme jeli domů, s Tomášem jsme si volali až druhý den. Reakce všech lidí byla ale fantastická, nejen Češi, ale i Rusové, když jsme je potkali cestou domů, nám prokazovali velký respekt,“ uzavírá ohlédnutí Jaroslav Vokoun.