Akci připravil národní tým ve spolupráci s Auto Škoda. Zatímco hlavní kouč Filip Pešán zamířil do nemocnice v Liberci, asistent Jaroslav Špaček zase do Fakultní nemocnice v Plzni na Borech.
Lékařům a sestřičkám z covidového centra tu olympijský vítěz a mistr světa předal speciální dar.
„Akce vznikla spontánně s tím, že kolik vstřelíme gólů na Karjale, tolik nemocnic dostane jídlo od známé pražské restaurace U Matěje,“ vysvětloval Špaček. „Dali jsme pět gólů, ale nakonec je podpora určena covidovým oddělením v sedmi nemocnicích. Do té plzeňské jsem přivezl 125 jídel. Šlo o tříchodové menu, polévka, segedínský guláš a štrúdl jako zákusek. A k tomu vždy dres nároďáku,“ doplnil bývalý obránce a reprezentant.
„Uvědomujeme si, co zdravotníci v této nelehké době pro nás dělají, pro celý národ, a chtěli jsme jim to dát nějak najevo. Jde o maličkost, o poděkování za to, co dělají,“ zdůraznil borec, který mimo jiné s hokejovou Plzní vybojoval český titul a nyní působí ve Škodovce také jako asistent trenéra.
Na střídačku národního týmu jste se vrátil po pauze. Jaká pro vás obnovená premiéra byla?
První dva zápasy na Karjale byly skvělý. Hráli jsme dobře a porazili jsme Finy i Švédy. Na závěr jsme padli s Rusy, ale ani tohle utkání nebylo z naší strany špatný. Dali jsme příležitost mladíkům z dvacítky, kteří si zápas zahráli možná po čtyřech týdnech, což by jim mělo pomoct v přípravě na jejich šampionát, který se koná na přelomu roku.
Proti Rusům, kteří na Karjalu vyslali dokonce kompletní dvacítku, nastoupil na české straně šestnáctiletý plzeňský obránce David Jiříček. Co jste na jeho výkon říkal?
Na to, kolik mu je a že za nároďák nastoupil poprvé, tak hrál neskutečně sebevědomě. Zapadl tam. Oproti klukům, kteří teď pár týdnů netrénovali, mu pomohlo, že jsme s Plzní jezdili na venkovní stadion v Dobříši. Mohl být tak na ledě, neměl s tím žádný problém a velkou měrou si řekl, aby se s ním počítalo i pro světový šampionát dvacítek.
Poznali jste život v bublině. Jaké bylo pohybovat se jen mezi hotelem a hokejovou arénou?
Být jen na zimáku, v hotelu nebo v autobuse nebylo nic moc. Vítali jsme každé nadechnutí čerstvého vzduchu, pohled na oblohu. Ale trénovali jsme dvakrát denně, pak začaly i zápasy, takže práce bylo dost a čas ubíhal rychle. Maličko byla škoda, že se nešlo projít po Helsinkách, protože život tam jinak běží relativně normálně. Nebylo to jednoduchý, ale kluci to zvládli a parta byla vynikající. Horší to rozhodně museli mít hráči v NHL, kteří byli v bublině zavření třeba i dva měsíce.
U reprezentace začínáte nově v nelehkých časech. Asi není lehké skládat národní tým v časech testů, karantén a restrikcí?
To ne, situace se měnila každý den. Extraliga stála, a tak jsme třeba chtěli na Karjalu vzít hráče ze švýcarské ligy, jenže i tu stopli. Do karantény spadlo také pár hráčů, co jsme měli vyhlídnutý v ruské KHL. Naštěstí je nyní hodně českých hráčů ve Finsku, a s jejich účastí tak problém nebyl. Složili jsme hodně mladý tým, doplněný pár zkušenýma mazákama, kteří mužstvo vedli a táhli. Což bylo super.
Jak si zatím sedá spolupráce s Filipem Pešánem a Martinem Strakou, vaším parťákem z Plzně?
Důležitý je, že všichni tři vidíme hokej stejným okem. Tím je daný základ a pracujeme jen na detailech. To znamená seskládat obranu, útoky, domluvit se na přesilovkách a oslabeních. Spíš tím, že v týmu byla nyní spousta nováčků, bylo je třeba nějak zapojit do systému, který chceme hrát. V tom nám ale pomohli zkušení borci, kteří to plnili, a mladí se přidali.
Zatímco vy jste na střídačce českého týmu už působil, Martin Straka zažil ve Finsku premiéru. Bylo to znát?
Možná byl malinko nervóznější. V Plzni na střídačce nepůsobil už asi dva roky, ale zase se do toho rychle dostal. Je vidět, že ta práce Martina hodně baví, a už také hlásil, že na prosincový turnaj v Rusku se musí připravit ještě líp.
Jede i hokejová Škodovka, která zatím nepoznala porážku a je v čele extraligy. To musí být radost, že?
Týmu vyšel už vstup do soutěže a kluci zvládli i oba zápasy po pauze, kdy vyhráli v Litvínově a doma porazili Pardubice. I když ty nejsou teď v bůhvíjaké pohodě, tak získané body se počítají. V závěru týdne ale začne dlouhá šňůra zápasů, kdy se pojede v rychlém sledu úterý, pátek, neděle. Ale kluci raději hrají, než aby jen trénovali. A všichni jsou zdraví, což je nyní asi nejdůležitější.
Extraligové zápasy se nyní hrají bez diváků. Jak na vás působí hokej v liduprázdné hale?
Je těžké to komentovat. Předtím padaly výtky, už když se kvůli pandemii počty diváků na utkání jen snižovaly. Řešilo se, zda má smysl v takových podmínkách vůbec hrát. Jenže teď jsme rádi, že se zápasy můžou alespoň nějak odehrát. Pro kluky je to sice před prázdným zimákem těžký, ale je to zase lepší,než kdyby mohli trénovat jen někde venku na suchu nebo běhat po Homolce. Musíme věřit, že se situace zlepší a lidi budou moct na hokej zase přijít. I kdyby to mohla být jen půlka zimáku, tak to bude dobrý.