Už několik desítek let je ostrovské ochotnické divadelnictví neodmyslitelně spjaté se jménem Jana Mareše. V letošním roce se tomuto herci a režisérovi dostalo ocenění v podobě titulu Občan města.

Jak jste se k divadlu dostal?
Divadlo mě přitahovalo už odmalička. Tomuto koníčku podlehli i moji rodiče, takže já hrál divadlo ještě dřív, než jsem začal chodit do školy. A mně to tak nějak zůstalo. I když jsem divadelnictví na krátkou dobu, kdy jsem se věnoval tancování, přerušil. V Ostrově mě ale zlákal Jaromír Berger do divadla znovu, a tak jsem u něj zůstal.

Říkáte, že jste hrál už odmalička. Vzpomenete si ještě na svou první roli, kterou jste na divadle ztvárnil?
Pochopitelně! Byl to syn krejčíka v Našich furiantech. A na svého otce jsem v té hře křičel: „Počkejte, dědku, náš tatínek vám nalupá!“

Ostrovští ochotničtí divadelníci hrají spíše odpočinkové žánry, jako je komedie či pohádka. Nepřál jste si někdy vážnou roli?
Nebylo tomu tak vždy. Za prvního ředitele ostrovského kulturního domu (výše zmiňovaný Jaromír Berger, pozn. autora) jsme hráli například poměrně náročnou detektivku Deset malých černoušků. S tímto představením jsme se účastnili řady soutěží a všude jsme vyhrávali. Teď je doba, kdy diváci prahnou spíše po komediích. Vždy, když někde nabízím nějakou hru, slyším stejnou otázku: „A je to veselý?“ A když slyší kladnou odpověď, představení si objednají.

Když jsem mluvil o vážných rolích, měl jsem na mysli spíše Othella, Hamleta a podobně…
To jsou vážná představení, na která si zatím netroufneme.

Myslíte si, že někdy uzraje doba a ostrovští ochotníci podobná představení nastudují?
Doba to zatím nevyžaduje. V kurzu jsou spíše odpočinkové žánry.

Nepřijde vám to trochu líto?
No, líto… (chvilka přemýšlení). Ani ne! Dělat klasiku je dnes těžké. A na klasiku nechodí diváci ani do profesionálních divadel. V komedii se na druhou stranu leccos ztratí.

Svou divadelní kariéru jste odstartoval jako herec. Kdy jste se poprvé ujal režie?
To bylo ještě na učilišti, kde jsme založili malý divadelní soubor. Tehdy jsme nastudovali asi dvě hry. Tam jsem si to vyzkoušel. Dělali jsme například Divotvorný klobouk od Klicpery. V Ostrově pak Berger dělal vážné věci a já režíroval pohádky. Až v devadesátých letech jsem se ujal i večerních her.

Byl jste vždy duší komediant, nebo vás to naučilo až divadlo?
Asi jsem byl takový vždycky. Dalo by se říci, že už na základní škole v Rožmitále pod Třemšínem jsem byl třídní klaun. Byli jsme ve třídě tři takoví. Dělali jsme různé besídky, učitelky s námi zkoušely divadlo…

Je něco, co vám divadlo vzalo?
Snad jenom spoustu času. Ale toho nelituji.

Ve svých dvaasedmdesáti letech představujete role, které jsou, omluvte ten příměr, šité spíše na mladší herce. Namátkou si vzpomínám na teplouše Boba ve hře 1 + 1 = 3…
Jsem komediální herec. Jednou jsem hrál milovníka a nedopadlo to úplně dobře. A tak jsem se snažil hlavně o role v komediích. I rozsahem malá postava se v tomto žánru dá udělat dobře. Například v Dívčí válce mám malou roli Vojena.

Máte nějakou svou vysněnou roli?
Už ne. Na velkou si netroufnu, protože paměť si se mnou už zahrává. A tak beru spíše ty malé roličky, kde si můžu něco vymyslet.

Dokázal jste si na začátku své kariéry představit, že vás divadlo vynese až k ocenění Občan města?
To už vůbec ne! Je to hezké. V Ostrově jsem padesát let. Hned první den jsem šel do kulturáku. Sice ne do divadla, ale do tanečního souboru. A od té doby v kultuře pracuji.

Kdybyste měl teď hned říci jedno jméno člověka, který by stejné ocenění měl získat příští rok. Kdo by to byl?
Asi Jaromír Berger. Ale nevím, jestli už ho nedostal, i když už nežije. A ze žijících? Nevím.. (na manželku) Maruš, poraď mi! (po chvilce váhání) Tuto otázku asi nechám nezodpovězenou!