…jsme po prázdninách v roce 1949 šli poprvé do nové školy. Pamětníci ji jinak nenazvou než bývalá nebo stará tuhnická škola. Objekt této školy je dosud na Západní ulici vedle bývalých Technických služeb a byly v ní třídy do pátého ročníku. Celé škole vládl od konce války pan ředitel Tydlitát. Byl to vysoký muž, shrbeně předkloněný dopředu.

Na nose měl brejličky a nosil housle ve futrálu pod paží. Děti jej milovaly, ale měly z něj i značný respekt. Učil hudební výchovu a něco jako občanskou výchovu. Alespoň ještě v roce 1950. Později občanskou výchovu převzala ruštinářka a fanatická komunistka. Nikdo jí neřekl jinak nežli „baba“. Byla ošklivá, zlá a posedlá pionýrskou organizací. Měli jsme z ní strach. „Baba“ dokázala zařídit, že jsme měli téměř stoprocentní pionýrskou organizovanost. Nebýt pionýrem znamenalo být „vyvržen z kolektivu“, jak často říkala. Pionýrský slib se prováděl jako slavnostní akce, dopodrobna nastudovaná. Zato skupinová vedoucí pionýrské organizace byla mladá a krásná.

Dovedla nás „motivovat“ a zblbnout. Nebýt pionýrem bylo tehdy k nepřežití. Je pravda, že tohle nadšení se hodně brzy vytratilo. V té době již začaly politické procesy tzv. „padesátých let“ a my doma tu více či méně zaslechli poněkud jiná vysvětlení než od soudružky „baby“. Pomalu, ale jistě jsme začali nenávidět všechno sovětské, a sovětské pionýry obzvlášť. Soudružka „baba“ nám občas předvedla své oblíbené číslo „stržení pionýrského šátku před nastoupenou třídou“.

Bylo to něco, jako se odehrávalo při degradaci carských důstojníků. Třída nastoupila, skupinová vedoucí pionýrské organizace velela: Pozor! Provinilec, který měl být potrestán, většinou za nějaký drobný školní kázeňský delikt, musel pochodovým krokem dojít k „babě“. Následoval kratší projev, který měl tento akt zdůvodnit. Nikdy nezapomněla zdůraznit, že soudruh pionýr „Pavka Morozov“ položil život a tudíž by se provinilec měl stydět. Skupinová vedoucí šátek rozvázala a „baba“ jej jedním trhnutím servala z krku provinilce.

Důležité bylo, o jaký přestupek se jednalo, a zda se provinilec po projednání doma s rodiči přišel „babě“ omluvit. Když ano, tak toho zase využila a opět před nastoupenou třídou šátek slavnostně jako akt znovuzrození uvázala. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že „pionýr si svoji chybu uvědomil, je mu hanba a nechce dělat ostudu Pavkovi Morozovovi“. Pan ředitel Tydlitát zůstával dál ředitelem, ale pokud mne paměť neklame, těchto zhovadilostí se neúčastnil. Dával nám různé komické životní rady, dělal si legraci sám ze sebe, své postavy a svých housliček.

Později se ukázalo, že některé jeho životní rady nebyly tak úplně komické.Ato přesto, že ve škole na nás ve všech třídách shlíželi ze stěn soudruzi Stalin s Gottwaldem. Pod bundami jsme měli na krku pionýrské šátky. Co by tomuasi řekl Pavka Morozov ? Ještě jako dospělý si pamatuji, že kdo chodil do staré tuhnické školy, vždy vzpomínal s úctou a trochou legrace na „starého Tydlitáta“, který „sloužil“ do roztrhání těla dlouho i v důchodovém věku. Tento článek jsme v naší redakci ocenili jako „materiál týdne“ a pan Petr Chalupa z KV za něj získává hned 300 Kč odměnu!